Dobrý deň,
precitlivelo reagujem, keď sa na mňa niekto z blízkych hnevá. Môže ísť často o banalitu a ja si to aj uvedomujem, ale keď viem, že to medzi nami nie je v poriadku, dokážem sa intenzívne zožierať, nespať, mať problémy s trávením, dokonca plakať, a to stačí, aby so mnou daná osoba po hádke povedzme menej komunikovala.
Po hádke túžim čím skôr cítiť, že je odpustené, objať toho človeka, spolu sa zasmiať, cítiť opäť „lásku“, ale často to nie je prirodzene možné, druhej strane to trvá dlhšie, potrebuje čas. Správam sa vtedy asi dosť detinsky, až dotieravo, príliš to celé prežívam, snažím sa, prežívam strach. Som dospelá žena a cítim sa potom až trápne.
Môže to byť dôsledok pomerne prísnej, aj keď na druhej strane láskavej výchovy, určitého „trestania“ odťažitým správaním a ignoráciou, ale zase verím, že rodičia to robili celé v dobrej viere. Môže to byť ale aj naozaj mojou od prírody citlivejšou povahou. Skrátka akosi neznesiem, aby sa na mňa niekto hneval, potrebujem veľa uistení, že je to v poriadku. V iných situáciách som naopak dosť sebavedomá, nemám problém.
Poradíte mi prosím, ako byť v tejto oblasti vyrovnanejšia? Ďakujem.
Zuzana
Názor odborníka
Dobrý den, paní Zuzano,
chápu, že vámi popisované situace snášíte špatně. Unést hněv ze strany osob, které máme rádi a záleží nám na nich, bývá obtížné. Ale dost možná, že vaše potřeba cítit odpuštění a zasmát se s člověkem, se kterým jste byla ve sporu, je popsáním něčeho, co většina z nás svým způsobem cítí po konfliktech též. Jen většina lidí si své pocity takto jasně neformuluje a neprozkoumá.
Popisujete, že druhé straně trvá často odpuštění déle než vám a vy se poté chováte dětinsky, dotíravě, trapně. Nevím, co pod tímto popisem mám chápat. Dokážu si představit, že v takových chvílích jste možná ve velkém napětí a v touze urychlit smír děláte věci, které by vás nenapadlo dělat či říkat, kdybyste byla více v pohodě, a tak vaše jednání vyznívá křečovitě, nepřirozeně. Je to ale jen má fantazie.
Vaše vysvětlení odpíráním pozornosti a ignorací ze strany rodičů zní logicky, i když jsem vždy obezřetný v usuzování na základě jasných kauzálních souvislostí. Fakt, že vás tato spojitost napadla samotnou, však může být důležitý.
Popisujete svůj dojem, že máte citlivější povahu a nesnesete, aby se na vás někdo hněval, a ptáte se, co s tím máte dělat. Pokud jste citlivější povahy a navíc formování vaší osobnosti v dětství podpořili rodiče popsaným trestáním, dá se očekávat, že vám to zabere nějaký čas. Možná, že to dokonce bude práce na celý život, nevím.
Můžete samozřejmě vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta. Pokud se rozhodnete své téma řešit sama, navrhnul bych vám zkusit vypozorovat myšlenky a emoce, které vás při hádkách či po nich napadají, a zapsat si je. Možná jsou ve vašich myšlenkách obsaženy i různé negativní scénáře jako „po takové hádce už náš vztah nebude jako dřív“ nebo „bude sa na mne zlobit už pořád“. Zkuste si tyto scénáře také zapsat. Po nějaké době, třeba po měsíci či několika hádkách, si vedle do sloupečku zapište, jak vše skutečně dopadlo. Jestli jste už zase přátelé a vše je jako dřív, či ne apod. Jaký je poměr skutečných negativních nezvratných dopadů oněch hádek vůči těm pozitivním? Pamatujete si kvůli čemu vlastně hádky vznikly?
Pokud se chcete pokusit změnit své chování po hádce, zkuste si vždy po ní položit otázku, zda to, co teď zamýšlíte říct či udělat, je něco, co byste udělala nebo řekla, kdybyste se cítila dobře. Pokud tušíte, že možná ne, zkuste si uvědomit, jaké emoce a myšlenky vás táhnou k takovému jednání. Je to snaha možná uměle urychlit proces udobření? Je to způsob, který byste za jiných okolností považovala sama za dětinský, trapný?
Vím, že to není lehké, především proto, že postupovat takto chce značnou míru racionality a sebekontroly a jak sama píšete, v krizových momentech jde rozum stranou a na scénu přichází emoce. Ale naučit se dá do velké míry i takový způsob sebereflexe přímo v daných situacích.
Přeji mnoho zdaru,
Petr Jarolímek
