Můj příběh je roztáhlý na celých 14 let, proto asi bude nejlepší začít od začátku.
V den mých 15. narozenin jsem byla znásilněná mým tzv. kamarádem a přišla o panenství. Bránila se, co jen to šlo, byl daleko silnější. Strach, stud, pocit viny mi nedovolily nikomu nic říct, rány se mi povedlo před všemi skrýt.
Období, kterým jsem si prošla v příštích měsících a letech bylo velmi těžké a značně revoltující, ale nějakým způsobem jsem se přes to přenesla, o tom snad raději ani psát nebudu.
Nějakým zázrakem jsem po bezmála čtyřech letech poznala mého nynějšího muže, kterému jsem všechno napsala na papír, nedokázala a ještě pořád nedokážu o tom, co se stalo, mluvit nahlas, nejde to. On byl a je velice vnímavý, vždycky stojí při mně, drží mě při usínání, budí ze strašných nočních můr a objímá mě, ví, že se určitému jednání (ať už v našem sexuálním nebo každodenním životě) snažím vyvarovat, protože ve mně vyvolává flashbacky, vytáhl mě z toho prostředí a odstěhovali jsme se do ciziny, zabránil mému sebeubližování a neustále se snaží ze mě sejmout pocit viny…
Moje psychika se začala před lety promítat do mého těla a vždycky se to s nástupem mých narozenin horší. Den, kdy se mi všechno vrací ve snu je utrpením, mám velké bolesti v podbřišku, jsem netečná a zamlklá, jakoby duchem jinde, bez nálady, někdy i zvracím. A tak je to skoro každý týden. Do toho mám tři nádherné děti, pro které bych chtěla lepší mámu než tu, co trpí minulostí.
Neměli byste nějaký tip jak toho docílit?
Děkuju.
M.
Názor odborníka
Tento dotaz ve mně vyvolává smutek, o to větší, že s podobnou zkušeností nejste sama.
To, co popisujete, jsou velmi dobře známé symptomy nezpracovaného traumatu. Dle klasifikace: Posttraumatické stresové poruchy (PTSD, Posttraumatic stress disorder). I když žádná klasifikace není schopná obsáhnout jedinečnost prožívání člověka.
Příčinu vašich potíží znáte, ale jak to bývá, tak si symptomy „žijí svým životem“ bez vaší vůle a možnosti je ovlivnit. Je mnoho cest, jak zpracovat v minulosti prožité trauma. Samoléčící schopnost psychiky je obrovská, ale když se prožité znova a znova vrací, tak vezměte do svých rukou to, co v tuto chvíli vzít můžete.
Mám pro vás jediné doporučení, kterým je systematická psychoterapie, respektive traumaterapie, tedy léčba zaměřená na zpracování traumatu. Čeká vás možná obtížná cesta. Ale jsem přesvědčen, že pro váš život dobrá. Má to smysl, má to cenu a hodnotu. Jde o váš život. Nedokážeme porozumět mnoha událostem v našich životech. Ale máme možnost se k nim postavit tak, aby náš postoj vedl k lepšímu životu. Velmi vám přeji na této cestě úspěch.
K rozvoji potíží, které popisujete, vede často setkání s událostí, která dalece přesahuje naše zkušenosti a schopnosti jí čelit a je spojena s pocitem bezmoci. To může být jakékoliv sexuální násilí. Naše psychika má ohromnou moc, jak nás chránit a zachránit náš život v okamžiku, kdy čelíme hrůze. Roli v takovém případě hraje mnoho mechanismů, které nám pomáhají přežít. Základní z těchto mechanismů, když nejsme schopni se situací bojovat ani z ní uniknout je, že se „odřízne“ naše prožívání od aktuálního dění. Potom, pokud tento mechanismus přetrvává i po ukončení traumatizující události, tak v některých situacích jednáme či prožíváme bez vědomí motivu. Objevují se emoce spojené s událostí, která se stala v minulosti, a které nesouvisí se současností. Potom člověk někdy nerozumí tomu, co se s ním děje, když je podrážděný, agresivní nebo naopak se bojí. Vracejí se prožitky ve snech, není možno chodit v místech, kde se událost stala, nebo jí připomínají. Jsou to potíže, které vyžadují léčbu.
Je třeba říci že, žádná znásilněná žena na této události nenese vinu, i přestože se s tímto názorem občas setkávám i na veřejnosti. Osobně považuji představu, že oběť nese vinu na znásilnění, za minimálně sociálně retardovanou. V sexu je každé NE jasnou hranicí, a kdo ji nerespektuje, nese plnou vinu. Je bohužel spíše pravidlem, že oběti znásilnění nebo jiného sexuálního násilí, s tímto zůstávají samy. Prožívají pocit viny, stydí se a drtivá většina takového násilí není ohlášena. Sexuálně násilné činy páchají většinou lidé, kteří sami netrpí sexuální poruchou, ale častěji poruchou charakteru. A motivem činu často bývá spíše pocit moci, spíše než potřeba sexuálního uspokojení.
Jak bylo řečeno, jen velmi malá část sexuálního násilí je hlášena a vyšetřována policií, to včetně tak závažných činů jako je znásilnění, kde se odhaduje, že z celkového množství znásilnění se je u nás hlášeno 2–8% případů. Bohužel je také pravidlem, že většina znásilnění je páchána známými a blízkými lidmi.
Ještě mám osobní poznámku.
Pracuje téměř 8 let s pachateli sexuálně motivovaných trestných činů a cítím potřebu vyjádřit svůj názor, že naše společnost je velmi, ale velmi nemocná v tom, jak rozdílně zachází s právy pachatelů a s právy obětí těchto trestných činů. Za celou dobu své činnosti v této oblasti jsem se nesetkal s tím, že by pachatel sexuálně motivovaného trestného činu nesl povinnost nahradit náklady na léčení jeho oběti, i když jsou značné. Nesetkal jsem se s tím, že by nesl pachatel odpovědnost za často velmi masivní poškození života své oběti. Léčení trvá roky a jde často o psychoterapeutickou péči, kterou díky systému, který je nastaven, pojišťovna často nechce hradit, respektive neumožňuje dostatek odborných kapacit tak, aby člověk měl možnost využít efektivní léčby placené z pojištění. Mám zprostředkovanou zkušenosti, že soudy obecně odkazují oběti k řešení náhrady k občanskoprávnímu sporu, což je u traumatizovaného člověka nebo člověka, který nemá dostatek prostředků a znalostí na to, aby spor vedl, naprostá iluze a alibizmus.
Přesto bych velmi chtěl podpořit každého, kdo se stal obětí jakékoliv formy sexuálního násilí, aby s tím nezůstával sám od samého začátku. Tedy aby čin ohlásil a aby vyhledal odborníka.
