Dobrý den,
nebudu psát celý svůj příběh, to by bylo na dlouho… Neharmonické rodinné vztahy, občasné depresivní stavy, nejistota, ale pořád hledání toho dobrého… Zažila jsem v minulosti věci pěkné i nepěkné, ale pořád se převážně snažila ignorovat škarohlídy a pesimistické myšlenky. Pokud jsem jim přece jen podlehla, tak jen krátkodobě a řekla bych, že pod vlivem momentální situace, a černé myšlenky neměly zcela reálný základ.
Jak ale jdu životem – poznávám lidi, dozvídám se spoustu informací (informace miluji) -, mám čím dál, tím silnější pocit (tedy aktuálně maximálně silný), že vlastně veškeré lidské snažení je marné, protože to všechno stejně špatně dopadne. Ničení planety, mučení zvířat, zabíjení lidí, lidská hloupost.
Chtěla bych si založit rodinu (je mi 33), mám i skvělého partnera a v rodině vidím velkou prioritu. Ale nevidím v tom smysl, když se svět řítí do záhuby a i dnešní stav pro vnímavého člověka je utrpením, pokud si ho plně uvědomuje. Hledali jsme si místo pro život a dobrou práci, mysleli si, že někde můžeme být šťastní. Ale ten pocit marnosti si člověk nosí se sebou.
Čím dál tím hůře zvládám konflikty s lidmi, projevy nevraživosti. Nemůžu proto vydržet v práci, hroutím se, bojím se, že skončím jako bezdomovec, protože mám hypotéku, kterou ale bez práce nebudu moci splácet. Zvládla jsem toho v životě hodně, ale teď prostě nemám motivaci jít dál, jen strach z toho špatného… Poradíte, prosím, jak najít chuť k životu, smysl a sílu za něco bojovat?
Jesi
Názor odborníka
Dobrý den, Jesi,
váš dotaz jde hodně do základních existenciálních témat.
První rovina, ze které se dá na otázku odpovědět, je ta obecně společenská. Ano, již mnoho filozofů nám sdělilo, že život nemá žádný smysl, jsme v něm každý sám za sebe, každý život a pravděpodobně i naše planeta jednou zanikne. Toto uvědomění je sice bolestné, nicméně s naším konkrétním jedním životem to nemá nic moc společného. I přes výše uvedená fakta si každý z nás volí každodenní i celoživotní směřování, to, kde, jak a s kým trávíme svůj čas.
Můžete si tedy zvolit, v jakém prostředí chcete pracovat, koho budete mít v okruhu lidí, se kterými budete trávit svůj čas, jak moc budete sledovat celospolečenské dění a co si z něj vyberete. Celý svět tím nezachráníte, svůj život neuděláte věčný, ale to, co zde máte přiděleno za čas, můžete trávit s pocity naplnění, soucitu, lásky a štěstí. Samozřejmě přijdou někdy i smutné chvíle, nepříjemnosti apod., ale bude jich mnohem méně a také je budete lépe zvládat.
Vytvořte si tedy nejprve svůj vlastní život dle svých představ, nestarejte se (zatím) o celospolečenská témata. Pracujte na tom, jaká chcete být osobnost, pokud chcete, založte rodinu a těšte se z ní, mějte práci, která vás naplňuje a baví, svůj volný čas travte způsobem, který je pro vás uspokojující. Soustřeďte se hodně na přítomný okamžik a jeho plný prožitek.
Určitě najdete další lidi okolo sebe, kteří věci vidí podobně, chovají se slušně. Způsobů, jak toho dosáhnout, je spousta, můžete si vybrat některý z konceptů rozvoje osobnosti, číst knihy na dané téma, jezdit na semináře, kurzy, vyzkoušet terapii. Někdy opravdu stačí jen se pravidelně ptát, co vlastně chci od života, jít si za tím a pracovat na změně myšlenkových stereotypů, které o životě a sobě v něm máme.
Až budete mít život dle svých představ, můžete tím inspirovat ostatní, můžete chtít měnit svět, ale můžete také zůstat jen u toho a vytvořit své vlastní bezpečné a příjemné mikroklima a užívat si to. Není totiž cílem našeho snažení za něco bojovat, jak píšete v závěru. Nechte na ostatních, ať se inspirují, čím a kým chtějí.
Ve vašem dotazu se objevuje i to, že se situace horší v poslední době, že jste měla neharmonické dětství. To je rovina osobní niterná – jaké spouštěcí mechanismy způsobují tento můj stav? Co se v mém životě změnilo či mění, že se mi toto děje? Nemám nějaké predispozice vnímat věci více negativně? I toto může potom práci na vylepšení situace ovlivnit a dát jí nový rozměr. Vše může souviset s nedořešenými záležitostmi z minulosti, být hormonálně podmíněno.
Ať se vám daří čím dál více tak, jak si přejete.
Lukáš Dastlík
