S přítelem jsem už tři roky, ale už od samého začátku oba víme, že jsme velmi rozdílní. On je introvert, nemá potřebu vyjadřovat své emoce, je velmi zodpovědný a spontánnost u něj téměř nemá místo. Já jsem naopak vždy byla spíš extrovertní typ – spontánnost mi přinášela radost, jsem veselý člověk, který se dokáže zasmát i maličkostem.
Když jsme se dali dohromady, vnímala jsem to tak, že je to možná konečně typ partnera, kterého potřebuju. Někdo, kdo mě naučí být zodpovědnější a vedle koho budu cítit skutečné bezpečí. A to se také stalo. Svého partnera miluji, ale cítím, jak se vedle něj moje vnitřní dětská radost vytrácí. Jako by moje vnitřní dítě, které je někdy rozpustilé, v tomhle vztahu nemělo místo.
Dokonce i k tomu, aby mi slovně vyjadřoval lásku, jsem ho odjakživa musela pobízet – a mně to ve vztahu velmi chybí, protože pocházím z rodiny, kde se emoce vždy otevřeně vyjadřovaly. Máme jen velmi málo společných zájmů, naše „rande“ znamená maximálně kávu nebo restauraci – a tím to končí.
Největší problém ale vidím v tom, že když jsem s ním dlouhodobě a nesocializuji se, na náš vztah si jakoby zvyknu. Jakmile ale někam vyjdu nebo potkám někoho spontánního, kdo se umí bláznivě radovat ze života, probudí to ve mně tu část osobnosti, kterou nade všechno miluji.
Je mi smutno z toho, že je tahle část ve vztahu s někým, koho miluji, potlačovaná. Cítím se jako ve vězení a nejraději bych od toho všeho utekla, žila si po svém a radovala se ze spontánních věcí. Zároveň ale nechci přijít o bezpečí, které s ním mám. Nevím, jestli to ale stačí k tomu, aby vztah zůstal plnohodnotný a já se v něm cítila naplněná. Mluvili jsme o tom už mnohokrát, ale nikdy se nic nezměnilo.
Klára, 27 let
Názor odborníka
Milá Kláro,
píšete o vztahu, ve kterém je bezpečí, stabilita a zodpovědnost – a zároveň pocit, že se v něm postupně zmenšuje váš prostor. Jde o tiché ubývání části vás. A to bývá těžko uchopitelné.
Do vztahu jste vstupovala s vědomím rozdílnosti. On je klidný, uzavřenější, méně expresivní. Vy jste spontánní, radostná, emotivní. Na začátku vám to dávalo smysl. Řekla jste si, že právě takového partnera potřebujete. Že vás „uzemní“, přinese stabilitu, naučí vás větší zodpovědnosti. To se skutečně stalo.
Vztah není převýchovný projekt
Zároveň tu ale často vzniká nenápadná vztahová dynamika, která rozdíly ještě zesiluje. Čím víc vy tlačíte na živost, spontaneitu a emoce, tím víc se on může stahovat do klidu a ticha. Čím víc on drží řád, zodpovědnost a kontrolu, tím víc ve vás může růst odpor a potřeba „nadechnout se“. Z protipólů se pak stávají extrémy, které se navzájem krmí.
Mám k tomu i jednoduchý příklad z běžného života. Jednou jsem byla s kamarádkou, která je extrémně zodpovědná a rigidně dodržuje pravidla. Stály jsme na velké křižovatce, skočila červená a ona rázně zavelela „čekáme“. A mně v tu chvíli tak vyletěl odpor proti kontrole, že jsem se impulzivně vrhla do křižovatky a málem jsem způsobila nehodu. Normálně bych to neudělala. Odpovědnost za to samozřejmě nesu já, ale ta dynamika ukazuje, jak snadno v nás druhý může nevědomě vyprovokovat chování, které není „typicky naše“.
Někdy pomůže malý myšlenkový experiment. Kdybyste byla s někým ještě spontánnějším než vy, možná by vás to přirozeně táhlo k větší zodpovědnosti. A kdyby on byl s někým ještě vážnějším, pravděpodobně by se vedle takového člověka cítil jako ten živější. Ne proto, že byste se měnili ve své podstatě, ale protože ve vztahu vždy vzniká určitá rovnováha. S každým člověkem ožívají jiné části nás. Některé vztah posiluje, jiné nechává stranou.
Jenže vztah nemá být jako převýchovný projekt. Pokud si partnera vybíráme primárně proto, aby nás korigoval, časem může dojít k tomu, že nás začne i omezovat. Bezpečí je důležitá hodnota. Ale pokud je vykoupeno ztrátou radosti, spontaneity a možnosti být sama sebou, je potřeba se zastavit.
Moje vnitřní dítě tu nemá místo
Metafora vnitřního dítěte je často nadužívaná, ale ve vašem případě přesně navazuje na to, co jsem výše popsala. Když se ve vztahu rozjede dynamika protipólů, jeden začne držet víc řád a druhý začne víc bojovat o živost, pak se snadno stane, že se z vaší spontaneity nestane přirozená součást vztahu, ale „problém“, který je potřeba opravit, zklidnit, uhladit.
Když říkáte, že vaše vnitřní dítě tu nemá místo, nemluvíte o nezodpovědnosti, ale spíše o hravosti, smíchu, spontánní radosti. O části sebe, která je živá, lehká a autentická a kterou máte ráda. A ta část se ve vztahu postupně zmenšuje.
Mohlo by vás zajímat
Muž pod tlakem
Co dělat, když se váš partner uzavírá do sebe a pomyslně i doslova ze vztahu …
Přečíst článekTo je důležitý signál. Dlouhodobé přizpůsobování se vztahové „rovnováze“ sice má cenu, ale někdy je příliš vysoká. Nejprve člověk ubere trochu. Pak víc. A časem už ani nepozná, jestli je opravdu klidnější a zralejší – nebo jen opatrnější, staženější a méně svůj.
Vztah může vyžadovat kompromisy v čase, aktivitách nebo stylu komunikace. Neměl by ale dlouhodobě potlačovat základní temperament. Pokud se vedle partnera začnete cítit jako „příliš hlasitá“, „příliš emotivní“, „příliš živá“, je to informace o nesouladu mezi vaším přirozeným nastavením a prostorem, který vztah vytváří.
Popisujete ještě jednu věc, která je velmi přesná. Když jste dlouho jen s ním, zvyknete si. Přizpůsobíte se. Snížíte nároky. Řeknete si, že vlastně všechno funguje… a pak vyjdete mezi lidi. Potkáte někoho spontánního. Někdo se směje, mluví otevřeně, má jiskru. A ve vás se něco probudí. Najednou si vzpomenete, jaké to je být živá. To je setkání se sebou samou. Pokud se vaše energie probouzí hlavně mimo vztah, je dobré o tom vědět.
Doplňujeme se, nebo se dusíme?
Bezpečí je základ, ale není to celé spektrum vztahu. Dlouhodobý partnerský vztah potřebuje většinou tři věci: bezpečí, blízkost a živost. Pokud jedna z těchto složek dlouhodobě chybí, začneme to kompenzovat jinde – v práci, mezi přáteli, v jiných kontaktech, někdy i v paralelních vztazích.
Popisujete, že slovní vyjádření lásky vám chybí. Že jste partnera k němu musela „dokopávat“. Že společné aktivity jsou omezené a rande končí u kávy. To nejsou detaily. To je styl vztahu. Položte si otázku: Dokážu v tomto stylu žít dalších deset let a být spokojená?
Říká se „vrána k vráně sedá“ a „protiklady se přitahují“. Obojí může být pravda. Protiklady se často přitáhnou, protože v tom druhém vidíme něco, co nám chybí. Jenže dlouhodobě to funguje jen tehdy, když odlišnosti nevytvářejí tlak, aby se jeden z vás musel přizpůsobovat víc, než je mu přirozené. Když jsou inspirací, ne trvalým napětím.
To je rozdíl mezi komplementaritou a potlačením. Komplementarita je stav, kdy vedle sebe rostete. Potlačení nastává tehdy, když kvůli klidu mezi vámi nemůžete žít část sebe.
Milujete ho. To je důležité. Zároveň se cítíte jako vězeň. To je ještě důležitější. Stojíte mezi dvěma hodnotami: nechcete přijít o bezpečí, ale chcete žít jako vy. Bezpečí bez živosti může časem vést k frustraci. Živost bez bezpečí zase k nestabilitě. Ideální je obojí, jenže někdy konkrétní vztah obojí nabídnout neumí.
Když se věci nemění
Píšete, že jste o tom mluvili mnohokrát a nic se nezměnilo. To je další důležitý bod. Změna není otázkou jednoho rozhovoru. Pokud ale po opakovaných otevřených debatách zůstává dynamika stejná, je pravděpodobné, že nejde o nedorozumění, ale o hlubší rozdíl. A že bez zásadní změny se dynamika sama od sebe nezmění.
Lidé se mohou posunout, ale základní temperament a potřeba vyjadřování emocí se zásadně nemění. Možná jste si vybrala „správného“ muže podle rozumu. Zodpovědného, stabilního, spolehlivého. Jenže vztah není jen seznam kvalifikací. Je to prostor, kde můžete dýchat, být živá a sama sebou.
Pokud se dlouhodobě cítíte sevřená, je to signál, že něco podstatného chybí. Jak poznat, jestli zůstávat? Zkuste si položit tři otázky:
- Dokážu v tomto vztahu být sama sebou a cítit se přijatá, viděná a slyšená se svojí spontánností?
- Pokud by se dynamika nezměnila, byla bych za pět let spokojenější – nebo víc frustrovaná?
- Zůstávám proto, že je to bezpečné, nebo proto, že je to naplňující?
Odpovědi někdy nebývají příjemné. Možná vám tento vztah dává zkušenost bezpečí, kterou potřebujete. To není málo. Ale pokud se při tom ztrácí část vaší identity, je fér to brát vážně. Nejde o to, jestli je váš partner „dost dobrý“. Podstatné je, jestli je tenhle vztah dobrý pro vás. Přeji vám odvahu vybrat si takový život, ve kterém nemusíte dusit tu část sebe, kterou máte ráda.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
