Názor odborníka

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru a vaši otevřenost. Má odpověď bude bohužel pouze obecná, protože i váš popis je dosti obecný – nemám z něj přesnou představu, o jaké konkrétní situace se jedná. 

To nejdůležitější však shrnu hned na začátek:

Pokud k něčemu dochází pouze ve specifické situaci, často se jedná jen o „problém“ daného prostředí či setkání s nevhodnými lidmi. Pokud se však něco opakuje napříč různými typy prostředí a situací, neseme na tom svůj podstatný podíl.

Kdyby byl váš problém vázaný na zcela specifické situace nebo jste jej zažila jen několikrát v životě, pak byste si mohla říci: Mohou za něj tito konkrétní lidé nebo tento specifický typ prostředí. Přijde‑li intelektuál do hospody čtvrté cenové skupiny a nepohodne se tam se štamgasty, už do podobného podniku příště nejde. Daný problém nebyl jeho zásadním osobnostním problémem, ale spíše nešťastným vzájemným setkáním lidí, kteří uvažují jinak nebo mají jiný žebříček hodnot. Pokud se však tento intelektuál nepohodne kdekoli, kam přijde – ať je to hospoda, konference nebo prodejna obuvi, pak jistě můžeme učinit závěr, že k jeho chování (a následnému konfliktu) nepřispělo až tak dané specifické prostředí… jako spíše on sám.

Místo „přitahování“ se ptejte na své vlastnosti a konkrétní chování

Píšete ve svém dopise, že „přitahujete nesprávné typy lidí“. Slovníku, že něco přitahujeme nebo nepřitahujeme (nebo dokonce „přivoláváme“), příliš nefandím. Je to nešťastný způsob uvažování. Především proto, že je poněkud alibistický. Já za nic nemůžu (ve svém konkrétním chování), „nějak“ to přitahuju.

A nyní záleží už jen na teorii, kterou máme rádi, jak si toto přitahování vysvětlíme – zda jako magické uhranutí, v termínech „new age“ energie a pozitivního či negativního myšlení  nebo třeba u příznivců psychoanalýzy za to jistě bude moci nějaký tajemný vzorec z dětství, který je přede mnou skryt a který musím nejprve odhalit (pochopitelně pohodlnou sebeanalýzou, nikoli obtížným setkáváním se s lidmi a přemýšlení nad tím, proč se ke mně chovají tak, jak se chovají). Vysvětlíme‑li sami sobě, že náš problém je obecné „nesprávné“ či negativní myšlení, je to opět mnohem pohodlnější vnitřní akt, než si nelehce přiznat, že náš problém leží jinde – v konkrétním (například sobeckém nebo druhého člověka nezohledňujícím) chování k lidem.

Je snadné být dokonalým v samotě a izolaci

A nyní trochu odbočím. Lze velice snadno žít ctnostný život, být pozitivní k druhým, ba přímo záviděníhodným příkladem člověka, který to se všemi myslí dobře… pokud žijeme sami v lese v opuštěné poustevně nebo jsme doma izolovaní od okolí a s druhými lidmi nepřijdeme do styku. Je to stejně liché jako chlubit se spolehlivostí automobilu, který nikdy nevyjel z garáže. Je pravda, že můžeme pravdivě konstatovat, že takové auto nás „nikdy nenechalo ve štychu“, ale to samozřejmě nutně neznamená, že je kvalitní a spolehlivé. Podobně naše „ctnosti“ mohou být spíše důsledkem naší izolace (tedy toho, že svůj „automobil sociálního styku“ nikdy neprojedeme), nikoli výsledkem naší osobnostní kultivace (tedy skutečné kvality vozidla). 

Jinými slovy: Odvážný člověk není ten, který nikdy nemusel přemáhat strach a který leží zalezlý za pecí. To je člověk, který díky své pohodlné volbě neměl nikdy příležitost projevit odvahu. Podobně se někteří lidé stáhnou do ulity izolace nebo žijí v umělé skupině svých podporovatelů a našeptávačů a z této pozice se diví druhým, odkud se bere jejich zloba, popudlivost, impulzivnost… když oni vše tak báječně zvládají a jsou tak nad věcí.

Možná se divíte, proč sem toto téma vnáším. Je to proto, že:

• Je to právě pobývání s druhými, co nás může učit: schopnosti pobývat s druhými. 

• Je to zvláště pobývání s těmi „obtížnými“ druhými, kteří nás mnohým důležitým vlastnostem (mírnosti, neimpulzivnosti, slušnosti…) učí dvojnásobně. (To samozřejmě říkám, aniž bych někoho nabádal k masochistickému vyhledávání zlých lidí. Jistě všichni chápeme rozdíl mezi člověkem zlým a obtížným – který je momentálně v nepohodě, má nějaké osobnostní specifikum, liší se v názorech nebo vidění světa a podobně).

• Je to ochota naslouchat druhým (někdy nepříjemné zpětné vazbě, která se tak nesnadno poslouchá), co nás může učit: poznat sama sebe.

Každý člověk, který chce mít přiměřené sebevědomí, přiměřený sebeobraz (a nenalhávat si o sobě něco, co je zcela mimo realitu), každý, kdo se chce rozvíjet, proto musí aktivně žít v různých vztazích (společenstvích, komunitách), obrušovat v nich svou osobnost (z mnohého slevit, v mnohém se ovládnout, mnohé se naučit), ale především dozvídat se z nich mnoho o sobě: 

• přímou cestou (tedy že máme odvahu se přímo zeptat nebo druhým naslouchat a číst mezi řádky) 

• i cestou nepřímou (kdy spíše přemýšlíme o sobě, o tom, jak nás druzí vnímají, jak jsme jim ublížili či pomohli, zda jsme se chovali tak, jak potřebovali atd.).

Zamýšlet se i prověřovat, nad čím se zamýšlet

Podobně jako v prvním příkladu s intelektuálem v hospodě zde určitě nemám na mysli to, že budeme nekriticky přijímat každou zprávu o nás, každé odseknutí nebo uražení se druhého člověka (který může být samozřejmě člověkem zlým, náladovým či jednajícím nevhodně). Ale opět zde platí výše zmíněná poučka opakovanosti napříč různorodostí, neboli: 

Pokud se nám nějaká zpráva o našem chování, pocit nebo vnitřní nespokojenost sama se sebou vrací u různých lidí, v různých časech, napříč různými skupinami – potom se velmi pravděpodobně bude jednat o náš problém, o naši slepou skvrnu – neschopnost vidět něco, co je pro druhé zřejmé; nebo o naši neschopnost někde ubrat, někde vyjít vstříc, změnit své chování a podobně.

A protože ve vašem dopise uvádíte, že se vám nedaří vycházet s lidmi napříč různými prostředími, doporučil bych vám tuto cestu, která je plná nesprávných odboček a bloudění, ale která na konci přináší odměnu, která vše vynahradí: Cestu poznávání sebe sama, svých vzorců chování, svých specifických způsobů komunikace… s druhými lidmi a mezi druhými lidmi. Nikoli pouze přemýšlením nad sebou. Ale také nasloucháním druhým. Nemusíte se jich hned ptát, jak vás vidí (i když i toto je cesta pro odvážné). Často vám toho okolí mnoho naznačí – ve slovech, v celkové míře a způsobu komunikace, v neverbálních projevech. Zkuste se zamyslet. Analyzovat to s dobrou kamarádkou, na kterou je spoleh. A podobně. 

Znovu upozorňuji: Nedejte přitom příliš na zpětnou vazbu jen jednoho člověka nebo na pocity, které zažíváte s jednou konkrétní osobou, ale spíše na to, co se opakuje s více lidmi (napříč prostředími, věkem těchto lidí, jejich rolí a podobně). Možná, že brzy začnete rozpoznávat své určité vzorce, které se opakují (v chování, prožívání, komunikaci…)

Nevěřte příliš tomu, že za vaši situaci může „pouze“ zlé okolí. Zkuste se (nesnadno) ptát na to, jaký máte na těchto situacích vy svůj podíl: Nikoli jednoduchou odpovědí magického „přitáhnutí“ si nebo nesprávného „přemýšlení“, ale často bolestivou odpovědí v termínech konkrétního chování, konkrétních nevhodných slov, konkrétním nadbytkem či nedostatkem něčeho.

Dáte‑li se na tuto nesnadnou, ale důležitou cestu (bez které není práce na sobě, nemá‑li se stát fantazijním sebeklamem, možná), budu vám držet palce a přát dostatek trpělivosti i návratů ze slepých cestiček, kterých bude určitě dosti.

Dalibor Špok

Pomohl vám článek?

Otevřete si přístup k celému webu.

• tisíce článků
• audioverze článků
• videa z přednášek

• audiobooky
• online kurzy
• a mnoho dalšího...

Chci předplatné