Dobrý den,
s přítelem se znám osm a půl roku, z toho již tři a půl roku žije napůl se mnou a napůl u své matky, která je sama a které pomáhá na statku, kam s ním někdy jezdím.
Vadí mi, že stále podporuje svoji manželku a nehodlá řešit rozvod. Vím, že manželka mu stále píše a i po takové době chce, aby se k ní vrátil, přesto, že o našem vztahu ví celých osm a půl roku, kdy manželství fungovalo formálně – než dospěje jediný společný syn.
Nevím, co si mám myslet o svém příteli a jeho chování: jestli je to jenom člověk co se bojí řešit problémy, jelikož manželka řekla, že ona se rozvádět nebude, nebo jestli si nechává otevřená zadní vrátka a se mnou to myslí na dobu určitou.
On tvrdí, že u mě má vše, co v životě chtěl a že rozhodně našel, co hledal. Nic jiného nechce. Já dlouho náš životní styl neřešila, ale po tolika letech mě to začíná – svým způsobem – až urážet.
Je mi 39 let, příteli 48 let a jeho ženě, která byla již jednou rozvedená, je 51 let.
Nevím, jak se k tomu postavit a jak to řešit. Na partnerovi i vztahu mi záleží, vztah máme hezký a pohodový.
Možná to u mě začíná být žárlivost na to, že je ona stále manželka a já jen ta ,,milenka", nebo to ve mně vyvolává pocit nejistoty, protože vím, že ho chce zpátky. Nejhorší je, že on to prostě odmítá řešit. Říká, že je to její věc, co mu píše a co chce, že on o to nestojí a rozvod řešit nebude, protože se s ní nebude dohadovat. Ona je dost dominantní člověk.
Jeho matka by si také přála rozvod, jelikož má strach, že ženě jde jen o statek. Jak se k němu mám zachovat? Díky
Petra
Názor odborníka
Vážená paní,
jestli jsem to dobře pochopil, žijete ve vztahu s ženatým mužem, který se nemíní rozvést. A již déle než tři roky to „odmítá řešit“. Lze se nadíti, že to nebude chtít řešit ani nadále. Rozhodnout se asi budete muset vy: zda se rozejít, nebo zda současnou situaci přijmout takovou, jaká je a jaká pravděpodobně bude i dál. Ať se rozhodnete pro jedno, či pro druhé, musí být vaše rozhodnutí jasné a musíte si za ním stát. Stejně pevně, jako když jste se rozhodla svůj vztah začít.
Jak vyplývá z dosavadního vývoje, asi dost těžko přimějete svého partnera, aby jednal. Již Carnegie jasně formuloval podmínky, za kterých druhý člověk udělá něco, co my chceme: museli bychom ho přimět, aby to sám CHTĚL. A váš partner zatím žádné takové tendence neprojevuje.
Vaše rozhodování nebude snadné a ještě těžší na něm je, že vám skutečně nikdo nemůže odpovědně poradit. Ani blízký člověk, ani odborník se totiž nikdy nevžijí do vaší situace, vaší zkušenosti a vašich pocitů natolik, aby za vás mohli rozhodnout. Spolehnout se tedy musíte jen na sebe, ostatní vám mohou poskytnout jen hlasy poradní. Je to blbé, ale je to tak.
Radkin Honzák
