I přes svůj pokročilý věk mám problém s otcem. Před cca 25 lety zřejmě začal otcův paralelní vztah. Matka vše vytušila a chtěla situaci řešit, otec ji přesvědčil (většinou řevem), že nic takového se neděje. Atmosféra v rodině se radikálně změnila na permanentní dusno, ale rodiče spolu žijí dál.
Otec mi na škole zařídil brigádu, z chování jeho kolegyně mi došlo, že dotyčná je vlastně moje „macecha“. Proč mě tam nasadil, nikdy nepochopím. Nejdřív vše dokonce přiznal. Nakonec mě ale seřval, že nic takového není.
Takhle to táhneme již léta. Oficiálně se nic neděje, ale v reálu je to peklo. Otec si od začátku svého dvojího života vylévá vztek na mně. Většinou se mu daří dost úspěšně vyprovokovávat konflikty. Při poslední návštěvě se ovšem jeho agrese obrátila vůči mému příteli. Matka vše toleruje, otec má prý chyby jako každý.
Zkoušela jsem veškeré možné strategie – dělala, že o ničem nevím, je to přece jeho věc, pak jsem naopak matce vše řekla. Může mi to prý být jedno, i kdyby měl harém. Zkoušela jsem v zoufalství psát i své „maceše“.
U otce od jisté doby znám jen dva afekty, hlubokou sebelítost nebo nekontrolovatelný vztek, normálně s ním komunikovat nemůžu. Navenek vystupuje prakticky jako spasitel. Nabízela jsem finanční pomoc na péči o babičku, matka nejdříve souhlasila, pak přišla s tím, že to „nebudeme míchat“.
Shodli jsme se s bratrem, že jsme měli hezké dětství. Paralelní vztah nám absolutně otrávil život, ale matka je jak po brainwashingu, otce se jenom zastává, přestože ji pamatuji jako svéhlavou a ráznou bytost, otce zase jako relativně mírného, teď je z něj tyran.
Vím, že rodiče už nezměním, ale vše je rok od roku horší. Jak se zachovat?
Snad ještě můžu dodat, že od svých ‑nácti, kdy vše začalo, se ze mě otec snaží udělat problémovou, ačkoliv jsem byla vždy klidná, vedla jsem si dobře i ve škole a za problémovou se opravdu nepovažuji. Neměla jsem s ním v dětství problémy.
Mirka, 43 let
Názor odborníka
Milá Mirko,
děkuji, že se obracíte na naši poradnu a tím projevujete důvěru v nás. Ptáte se, jak se zachovat v situaci, kterou popisujete. Bohužel přesný návod vám dát nemohu, ani ho neznám, avšak napadá mě nahlédnout na vámi popsanou situaci z různých stran – třeba pro vás některý nabídnutý směr bude inspirací.
Nejprve jste tu vy. Píšete, že jste prožívala hezké dětství a s otcem jste neměla problémy. O to větší rozčarování a zklamání pak muselo nastat, když se jeho chování změnilo a začal vás označovat jako problémovou. O to víc, když tomu tak nebylo. Také píšete, že se u vás v rodině radikálně změnila atmosféra v permanentní dusno, což většinou tyto situace přinášejí.
Je logické a pochopitelné, že vás tato změna mrzí, o to víc, když se jedná o vaše rodiče, což významně ovlivňuje i vás. Je možné, že se tím změnilo i vaše chování a vystupování v rámci rodiny a na to ostatní členové také nějak reagují. Vy sama nemusíte vnímat, že je na vaší straně něco jinak, ale okolí ano. Souvisí to i s tím, že se sama vyvíjíte (vše začalo, když jste byla ‑náctiletá), od té doby máte jiný pohled na svět, na život, získala jste vlastní zkušenosti, které vás ovlivnily a ovlivňují.
Dělat, co funguje
Píšete, že jste zkoušela různé strategie, jak fungovat. Záleží na tom, jak vám v konkrétní strategii je. A o to především jde. Abyste si v této nelehké situaci našla polohu, ve které se alespoň v rámci možností budete cítit komfortně. Nikde totiž není napsáno, jak je to správně a jak by to mělo být.
Je dobré si připustit, že i naši rodiče vedou svůj vlastní život, který my jako děti nemůžeme ovlivňovat, přestože jsme dospělí. Žijí ho podle svých představ, ať už se jim to daří, nebo ne. A jsou za něho jako dospělí plně zodpovědní. Někdy nás může drásat prozření, že naši rodiče nejsou tak dokonalí, jak jsme si mysleli. Tato představa v nás je často velmi zakořeněná a jakákoliv odchylka od této imaginární dokonalosti s námi může otřást a trvá dlouho, než tento fakt strávíme a přijmeme.
Spíše než na řešení otcova dvojího života bych doporučovala se zaměřit na vztah vás dvou. Jak žijí vaši rodiče, je jejich věc, nevyřešíte to za ně a nejspíš to po vás ani nechtějí. Zkuste se zamyslet nad tím, jestli jsou situace, kdy s otcem vyjdete bez konfliktu, kdy si například rozumíte? Jsou takové? Pokud ano, za jakých okolností k nim dochází?
Zmiňujete, že v poslední době otce znáte jen ve dvou polohách, v hluboké sebelítosti nebo v nekontrolovatelném vzteku. Vyjádřila jste mu někdy vaše pocity vůči němu? Co s vámi jeho chování dělá? Tyto konfrontace bývají těžké a velmi náročné pro obě strany, je zde riziko dalšího konfliktu, avšak pokud bude konstruktivní a neovlivněný silnými a nezvladatelnými emocemi, může přinést vyčištění vzduchu.
Přeji vám mnoho sil pro zvládnutí vaší situace.
