Dobrý den, vážená redakce,
ráda bych vám položila dotaz. Žijeme s manželem trvale 4 roky v Německu, já jsem na rodičovské (máme 2 dcery – téměř 4 a 1,5 let), manžel pracuje. Od září 2013 naše dcera začala navštěvovat místní jesle (tam problém nebyl, protože tam bylo jen 12 dětí a z toho 4 české, 1 ruské a 1 turecké).
Teď začala navštěvovat školku. Když ji tam vodím, tak cca 4 rodiče mi neodpovídají na pozdrav. I když je zřetelně pozdravím z blízkosti, většinou se odvrátí nebo prostě neodpoví. Někdy odpoví, hlavně, když je to v blízkosti učitelek nebo více rodičů. Dnes to poprvé zaregistrovala i dcera a ptala se, proč mě ten pán nepozdravil. Stejný problém tu má jedna Slovenka, také na rodičovské. V jiné školce ji také nezdraví. Ale jejího manžela‑lékaře ti samí rodiče, kteří ji nezdraví, zdraví.
Myslím, že to není osobní, že je to kvůli tomu, že jsme Češky. Nevím, jak mám reagovat a dost mě to trápí. Pokaždé, když jdu do školky, tak mám z toho špatný pocit. Stalo se nám také, že nám před 14 dny někdo schválně pošrabal celý bok od auta. České kamarádce tu propíchali gumu u auta a poplivali přední sklo. Pachatel neznámý.
Manžela to netrápí, říká, že je to můj problém, že to nebude řešit (např. když mě nezdravila jeho kolegyně). Byl tomu přítomen, ale říká, že to neviděl, tak se k tomu nebude vyjadřovat. Věčně o tom vedeme spory. Jak se mám zachovat se zdravením ve školce? Stále neúnavně zdravím. Jak to mám vysvětlit dceři? A co s manželem? Děkuji vám.
Mia
Názor odborníka
Milá Mio,
ve vašem dopise se z mého pohledu otvírají tři oblasti, na které je možné se zaměřit. Jak to vysvětlit dceři, co to dělá s vaším vztahem k manželovi a jaké je to vyrovnávat se s odmítáním okolí.
Když bych začala od toho posledního, tedy, jak se vyrovnat s určitým nepřijetím okolí, napadá mě k tomu několik věcí. Píšete, že v jeslích nebyl problém, že vše se vystupňovalo až se školkou. Zřejmě jste tedy dříve tento problém nevnímala tak intenzivně, nebo se to prostě nedělo? Možná se vás to teď mnohem víc dotýká, když každý den čelíte onomu odmítnutí. Nevím také, jak to máte vy osobně s nepřijetím okolí – jestli není ve vaší osobní historii zkušenost, že jste byla někým odmítaná a nepřijímaná (v rodině, ve škole), mohlo by to totiž znamenat, že jste proto citlivější na toto chování vůči vám a hlouběji vás to zasahuje. Jde také o to, jak si toto chování vůči sobě vysvětlujete. Zda to oslovuje vaše sebevědomí a možná citlivé místo, že tedy nejste dost dobrá a nestojíte ani za pozdrav? Někdo by se možná zdravě naštval a řekl si pro sebe, že jsou to neslušní a xenofóbní ignoranti. To ale není váš případ. Zkuste pátrat po tom, co to s vámi vlastně dělá, co toto chování ve vás oslovuje. Někdy se dají najít paralely v naší minulosti. Protože kdybyste to objevila, možná by to už nad vámi nemělo takovou moc. Z praktického hlediska pomáhá zdravá naštvanost a dát svému vzteku průchod, o samotě si zanadávat, pustit to ven. A sama za sebe se také rozhodněte, jak moc chcete, aby ovládalo váš život to, že se k vám někdo zachová nehezky.
Zdá se, že celá věc zasahuje i do vašeho vzájemného vztahu s manželem. Zkuste se zamyslet, co byste od svého muže vlastně potřebovala. Aby vás jen vyslechnul, politoval vás, zastal se vás, nějak to řešil? Když totiž přijdete na to, co od něj potřebujete, mohla byste si o to přímo říct. Jinak se uzavřete do kruhu dohadování a frustrace, že vám prostě nerozumí. Nakonec by možná stačilo říct: „Nepotřebuju, abys to nějak řešil, jen mě obejmi a řekni, že to mám fakt těžký.“ Muži jsou nastaveni na řešení problému a pokud váš manžel neví, jak vám pomoci, může být taky frustrovaný ze své bezmoci. To se pak může projevovat podrážděním, bagatelizováním problému a odmítáním víc se o tom bavit.
Co se týká dcery, jde hlavně o to, co ji chcete naučit. Jaký životní postoj jí chcete předat. Neporadím, jaký je ten jediný správný. Cest je určitě mnoho, nejen ty, které nabídnu. Chcete jí ukázat, že i když se druzí chovají neslušně, vy se nebudete chovat stejně? Pak zdravte dál. Pokud ji chcete naučit, že je dobré být slušný, ale že to taky může mít své hranice. Pak jí vysvětlete, že jste zdravily, protože je to slušnost, ale když vám druzí nikdy neodpoví, je to pak těžké vydržet a že vás to taky zlobí. Řiďte se pak vlastním vnitřním pocitem a pozdravte jen, když to tak budete opravdu cítit. Když se zeptá, proč to dělají, můžete upřímně odpovědět, že nevíte. Že to může být z různých důvodů (možná nevědí, že se mají druzí zdravit, možná někteří špatně slyší :-), možná se nechtějí bavit s někým, koho neznají). Protože je to tak. Opravdu nevíme, co se děje v hlavách druhých lidí. Jedno z možných vysvětlení je chování na základě předsudků vůči cizincům. Ale bylo by možná škoda dceři nabízet pouze tuto variantu a předem jí tak formovat pocit, že je někým odmítaná, protože je Češka.
Držím palce, ať vás hrubé chování druhých tolik nebolí.
Irena Teichmanová
