Proč potřebuju být vtipný?

6. 9. 2017

V poslední době si všímám, že většinu konfliktů si vytvářím blbými vtípky. Asi i díky čtení Psychologie.cz jsem si uvědomil, že se co chvíli někoho úplně zbytečně nechtěně dotknu. Manželky, dětí, kamarádů.

Kdyby mi to aspoň bylo jedno. Ale já to pak – většinou marně – uvádím na pravou míru, omlouvám se, potřebuju to vysvětlit. Konflikty mě trápí, svírají u srdce.

Vtipnost byla v mé rodině vysoce ceněná vlastnost. Chápu, že by komunikace mohla probíhat i bez vtipkování, ale já se prostě neudržím. Napadne mě to a jde to ven. Nevím, jestli moje povedené vtipy vyváží ty nešťastné, jimiž se někoho dotknu. Jestli to stojí za to.

Moc rád bych si přečetl zamyšlení psychologa, co si o tom myslí, jaký komplex mě takhle ovládá a jak s tím můžu pracovat.

Honza, 42 let

Názor odborníka

Milý Honzo,

zkusil jsem při čtení vašeho příspěvku nechat k sobě přijít jakékoli vnitřní podněty, protože pouze rozumová odpověď by mohla připomínat „hru o hypotézy“. Tak se s vámi chci podělit o sled nápadů. Jako první mě napadlo, že na vaši otázku, proč potřebujete být vtipný, napíšu jen jednoslovnou odpověď: Nevím. Chvilku mi to přišlo i „vtipné“. Ale myslím, že bych se bavil jen já, vy asi moc ne.

Pak jsem o tom přemýšlel – může to být i v těch vašich situacích nějak podobně? Potřebujete se bavit? Potřebujete dostat do situace něco odlehčeného? Co je moc těžké, tíživé nebo zatěžující, o co může být situace a komunikace lehčí? Já bych u té jednoslovné odpovědi například úplně vypustil empatii a přemýšlení o tom, co vy na to, co čtenáři tohoto webu apod.

Někdy možná člověk potřebuje odstoupit od všech zohledňování a dovolit si něco jen tak (vy)pustit… Třeba je i nepovedený „vtip“ symptomem naznačujícím směr a dávajícím zprávu o nějaké hlubší potřebě. Asi to nebude ještě ten pro vás uspokojivý způsob a zatím je to skica a šifra čekající na uchopení a pochopení jiným způsobem.

Nákaza vtipem

Moje potřeba udělat v reakci na váš dotaz „vtip“ možná také ukazuje, že potřeba vtipnosti může být nakažlivá – ke vtipu může člověka něco tlačit nebo nutit i jakoby zvenku. Cítil jsem chvilku, jako kdybych „musel“ k tématu vtipnosti nějak také přispět, když už jste ho vyvedl na světlo.

Je „potřeba vtipnosti“ opravdu vaše vnitřní potřeba? Nemůže být i imperativem, který jste v životě posbíral? Představou o sobě, jaký jste nebo jaký máte být?

Mohla by to naznačovat i zmínka o tom, že vtipnost byla ceněna ve vaší rodině. Možná si to nesete jako úkol, který máte splnit. Pokud by to tak bylo, proč? Dokazujete tím příslušnost k vaší původní rodině? Děláte tím radost tátovi? Je vtipnost důkazem nějaké vaší schopnosti, kterou byste měl mít nebo chtěl mít? A máte ji skutečně?

3. – 8. května 2018

Praktické sebeuvědomění (seminář)

Pavel Špatenka

Nemusíte být vtipný (za každou cenu), vaše hodnota může stát na jiných základech. Někdy je užitečné zkoumat, co cítím, ale i odkud se mé pocity, přesvědčení či postoje ke mně a do mě dostaly a jestli to jsem skutečně já. Já, kterým chci být.

Co je podstatou uspokojení v situaci, kdy vše dopadne dobře (uděláte vtip a ostatní se zasmějí nebo vtip podpoří)? Možná tím o něco usilujete, něco chcete získat? Ocenění? Potvrzení o něčem pro vás důležitém? Co vlastně všechno pro vás vtipnost představuje?

Situace a kontexty

Třeba by se hodilo i zkoumat, jak to s vtipností jako takovou bývá. Komu se daří být vtipný a je to přijímáno? Čím se to liší od hloupých „vtipů“ a trapností? Asi se musí setkat víc věcí, aby to fungovalo. Jak říkají komici – dělat humor není žádná sranda.

Pro vtipnost je většinou nutné umět se pohybovat mezi více kontexty, chytit absurdní aspekt situace či příběhu a také mít empatii. Mohl byste využít své okolí a říci jim, že chcete víc poznat svou „potřebu být vtipný“. Lidé vám mohou dávat zpětné vazby, kdy se vám to daří, a kdy ne.

Tříbení je zásadní ingrediencí, málokdo je stále vtipný a málokdo nikdy. S někým vám to může jít snáz, některé situace a kontexty jsou třeba snadnější. Zkuste se o tom dovědět co nejvíc, aby ten obrázek dával smysl a mohl jste podle takové pomyslné mapy snáz postupovat.

Mezikrokem by mohlo být to, že před vypuštěním vtipu řeknete jeho adresátovi větu typu já teď zkusím říct vtip a vaše „publikum“ má tu vteřinu na přípravu a nemusí být tak zasaženo, ani když to nevyjde. Pak vám snáz řeknou, že vtip nezabral; někdo třeba bude ochotný povědět, co mu vadilo.

Jde o zpomalení realizace vašeho nápadu a impulsu tím, že se tam vejde i nějaké uvědomění, vcítění apod. Důležité je učit se ze zkušeností, které získáváte.

Kouzla a strach

Půjdeme-li někam ke stínovým věcem, tak nadměrné vtipkování může být projevem používání moci. Pokud někoho rozhodím a nutím ho tím nepřímo se zas dávat dohromady, reagovat na mě, ošetřit si rány „vtipem“ vzniklé, vidím, že mám moc. Moc zranit. Každý potřebujeme nějak cítit, že nejsme jen bezmocní, a hledáme, jak nakládat s tématem moci. Okouzlovat vtipem je samozřejmě velká moc, říká se, že humor léčí. Možná chcete také uzdravovat a kouzlit.

Používání ironie je schopností najít jiný pohled na věc a odstup a nezbláznit se z toho všeho, čím by se člověk mohl trápit. Třeba i to chcete někomu předat. V ironii je často kousek agrese. Agresí nemyslím jen něco negativního. Je to síla, kterou můžeme a musíme používat moudře a která nám i druhým pomáhá držet hranice vztahů, hlídat své potřeby, ale i hodnoty atd. Někdy si z někoho střílíme, když se na něj zlobíme a nejde to vyjádřit jinak. Může to sedět na některé z vašich vtipných pokusů?

Důležité je i to, jak snášíte humor páchaný vůči vám samému. To může spoluurčovat pohled druhých na vás. Pokud si děláte legraci i ze sebe, lidé snáz přijmou vaše vtipné pokusy. To samé, pokud dovolíte druhým, aby vtípky mířily i na vás.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nadměrné nebo nevhodné používání vtipů někdy souvisí se strachem. Například strachem z blízkosti nebo silných emocí. Lze se vyhýbat citovému vyjádření a místo toho říct „vtip“. Je to úspěšný zabiják silného momentu, který mohl vzniknout, ale nebyl by emočně bezpečný. Vtip je potom výhybkou shazující situaci a znemožňující pokračovat na rozjeté emoční vlně. Respektive umožňující se vrátit do bezpečí, které autor vtipů potřebuje.

Výhybka na jinou kolej může mít i jiný účel – celá eskapáda ohledně vtipu vás nakonec vede ke špatným pocitům ze sebe. Pak je vtipkování spíše prostředkem, jak se dostat do nepříjemného, ale zřejmě nějak pro vás důležitého bodu (jinak byste se do něj nevracel). Je to jako tobogán, který se různě točí, možná je cestou příjemný, ale neomylně vede do zablácené stoky. Vstupuju na tento tobogán a vím, kam dojedu, i tam potřebuju dojet, protože chci něco udělat s tou stokou alias vnitřním konfliktem, špatným pocitem ze sebe apod.

Zkuste také vnímat, v jakých situacích se spouští nápad udělat vtip – co přesně cítíte? Jsou ty situace nějak podobné? Je fajn, že máte motivaci o tom všem přemýšlet. Povede-li se vám ten vnitřní mechanismus spíš pozorovat a pochopit místo sebeodsuzování, jste na cestě k osvobození a změně.

Přeju vám, abyste využil svůj dů-vtip a humor a legrace se staly průvodci na cestě k radosti vaší i vašich blízkých. Jak řekl Don Bosco: Ďábel má strach z radostných lidí.

Aleš Borecký

P. S.: Kdybyste znal nějaký dobrý psychovtip, pošlete, rád se zasměju. Posílám jeden…


Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.