Dobrý den, zajímala by mne příčina, proč se nemám ráda.
Je mi 27 let, žiji v mnohaletém vztahu, mám vysokou školu. Ale z nějakého důvodu si připadám, že si zasloužím jen trest. Připadám si velmi ošklivá, neschopná, líná, že představuji zklamání pro všechny kolem. Paradoxně, když je mi nabízena láska (třeba i v přátelské rovině), nedokáži ji přijmout, odmítám ji, uzavírám se.
Působím na lidi chladně a sebevědomě, ačkoliv jsem velmi citlivá a láska je to jediné, po čem toužím a čeho se mi nedostává.
Takto si to dokáži stav pojmenovat již od mých cca 12 let, od té doby jsem se utěšovala myšlenkami na sebevraždu. Od 15 let jsem si uvědomila, že mne sexuálně přitahuje i ženské tělo, tedy trpím ještě více, neboť toto přiznat veřejně by byla hanba pro mé okolí.
V posledních měsících pozoruji, že jsem v porovnání s ostatními jako výrobní zmetek a sebevraždu v plamenech vidím jako logický krok, neboť pojme ztrestání a zároveň symbolicky shoří to špatné. Domnívám se, že jsem plně nahraditelná, tudíž tímto krokem nezpůsobím nikomu nějakou zásadní citovou újmu.
Jsem z rodiny bez otce, kde domácnost vedla silná matka, která neprojevovala náklonnost ke mně ani mým sourozencům, ačkoliv oni vyrostli ve vyrovnané osobnosti s vlastními rodinami. A já v sobě stále vidím odstrkované a plaché dítě. Co je příčinou toho, že mám nutkání se bolestivě ztrestat? Když nad tím přemýšlím, nikomu jsem neubližovala vědomě, jsem poctivá, nejsem zlá.
Přesto mi připadá, že na zádech mám nenesitelné břímě.
Alena
Názor odborníka
Dobrý den Aleno,
díky za váš příběh. Mám určité rozpaky, jak naložit s vaším dotazem. Otázka je jasná, ale nevím, k čemu použijete případnou odpověď. Zdá se mi, že odpověď o příčině bude jen informací, či přesněji řečeno hypotézou (diagnostikovat lze jen v přímém kontaktu, vše ostatní jsou jen pokusy), která zapadne do toho „negativního okruhu“, který jste popsala, a neotevře vaše srdce. Takže nejradši bych vás trochu pootočil a nabídnul vám jiné otázky a pohledy. Pravda sice osvobozuje, ale musí být podávána přijatelným způsobem a s podporou, útěchou nebo povzbuzováním. Když se použije nějaký nástroj nevhodným způsobem, udělá to víc škody než užitku.
První možností je respektovat jen to explicitní, na co se ptáte, čili pouze odpovídat na hledání příčiny. Nabízí se hypotéza, že váš způsob vnímání sebe i navazování vztahů je pravděpodobně naučený v kontextu emočních zkušeností, které jste zažila – s mámou, chybějícím tátou a dalšími důležitými postavami. Pokud jste byla odstrčeným dítětem, sama v tomto odstrkování pokračujete – je to norma, druh bezpečí, který znáte. Mohli bychom hypotetizovat o „identifikaci s agresorem“ – děláte sobě to, to vám před tím dělal někdo jiný, jste pak svým způsobem obětí i „agresorem“ zároveň. Taková informace vám však asi nezmění život. Poznat příčinu v hlubším smyslu by znamenalo, že jste tím nějak zasažená, je to vhled získaný s nějakým emočním doprovodem či zkušeností. Nejlepší cestou je v tomto, podle mě, psychoterapie, protože to je léčba vztahem i vztahu, cesta sebepoznání, při které se zároveň utváří nový podpůrný typ vztahu ovlivňující vnímání sebe a postoj k sobě.
Jako druhou variantu vidím to pootočení a spolehnutí se na to, že vlastně nějak i hledáte cestu, jak z toho ven. Je však možné, že to je jen moje potřeba „pomáhat“ a jdu tím nad rámec toho, o co stojíte. Často lze v textu či mezi řádky najít touhu po změně, tady si však nejsem jistý. Chcete se mít ráda? Otázka není tak banální, jak by mohla vypadat. Můžete více sledovat, čím se posiluje pocit, že si zasloužíte trest, a jestli a jak tento pocit ustupuje do pozadí.
Přál bych vám, abyste mohla sebe zahlédnout jinými očima – jako to odstrkované dítě, které stále touží po lásce, za což si nezaslouží potrestat, ale obejmout a odpovídat na jeho emoční potřeby s péčí a laskavostí. Máte představu, jak by to vypadalo? Kdo by vás v tom mohl podpořit tím, že sám vám nějaký typ péče a lásky může dávat a/nebo vás podporovat v tom, abyste zacházela se sebou laskavě? Vztahu k sobě samému se člověk potřebuje naučit – sledováním, jak se sebou zacházejí blízké osoby a jak se tyto blízké osoby vztahují ke mně. Velmi zjednodušeně jde o to naučit se reagovat na prožívané obsahy. Potřebuji, aby mě někdo viděl, slyšel, vnímal, že něco cítím, rozuměl mi, přijímal mě, uznal moje pocity a dal na ně přiměřenou reakci. Cokoli se v tomto procesu zadrhne, ovlivní to vztah k sobě samému a vlastní způsob navazování vztahů. V terapii byste mohla hledat, co se vám v tomto daří a co potřebujete doladit či doplnit. Kromě terapie mohou pomoci i vhodné knížky, další lidé.
Mrzí mě, s jakou přísností o sobě píšete. Myslím, že s některými popsanými věcmi by šlo polemizovat. Bylo by fajn, kdyby vám někdo ukázal, že nejste jen zdrojem zklamání, že někdo vás taky potřebuje a uznává. Máte přítele, jak on to vnímá a jak k tomu přispívá? „K čemu je vám dobrý?“ Chci vás ocenit za to, že jste se zatím nevzdala a jdete životem dál – je to důkaz o nějaké naději a smyslu, ten malý plamínek pořád hoří. Ani přitahování ženským tělem není podle mě důvod k hanbě – to mi přijde jako další ztotožnění s předsudkem a názorem části lidí, existují však jiné a laskavější pohledy. Téma sebevražedných fantazií by si určitě zasloužilo větší prostor na probrání. Zde jen napíšu, že bych vás v tom přemýšlení následoval, ale jen jeden malý krok – nechal bych shořet ta toxická přesvědčení a myšlenky, které vás doslova trápí a oddělují vaši duši od podpory a péče.
V židovské tradici se prý doporučuje nosit v kapse minci, kde je na jedné straně biblický Boží výrok adresovaný jeho lidu „Pro tebe jsem stvořil tento svět“ a na druhé „Jsi prach a v prach se navrátíš“. Jsou to dva pohledy patřící k sobě. Vždy, když nám chybí jeden pól, je to nějak znát a nejsme v rovnováze. Možná příliš vnímáte jen ten uzemňující pól. Kdybyste se dotkla té druhé části pravdy, mohl by se váš svět a život rozzářit. Změna je ve vnímání své hodnoty.
Před lety jsem pracoval s jedním teenagerem a téma sebehodnoty se povedlo upravit s využitím toho, že měl rád auta. Zeptal jsem se ho, jak by se staral o Porsche a jak o starý Trabant. O Porsche by pečoval rád, dával by ho do garáže, čistil, chránil apod. Trabant by stál venku, klidně by prý do něj kopnul. Pak jsme pracovali na tom, jestli se vnímá jako Porsche nebo jako Trabant a jak ze sebe udělat Porsche. Zkuste najít svou metaforu, která vám umožní dotknout se touhy mít se ráda a pak tento postoj realizovat. Lásku je třeba dostat, ale také je třeba se jí vystavit. Jsou to spojené nádoby, něco jako dilema o slepici a vejci. Jakmile se rozhýbe jedna strana, může to mít vliv na tu druhou – láska a sebeláska jdou ruku v ruce.
Ať se vám daří změnit úhel pohledu, jak se díváte na věci a na sebe. Věřím, že to přinese jiné otázky, jiné odpovědi a zažití zkušeností, ze kterých se poskládá nový sebeobraz. Přeju vám, aby to odstrkované dítě dostalo konečně vše, co potřebuje k růstu. Podle mě nepotřebujete až tak informace, ale péči a lásku.
Opatrujte se,
Aleš Borecký
Pomohl vám článek?
