Zdravím,
už jako malá jsem byla introvert a snílek, ráda jsem si hrála sama, ostatní děti mě moc nezajímaly. Kvůli tomu ale dost často přicházela osamělost a méněcennost. Asi před sedmi lety, to mi bylo dvanáct, jsem začala pociťovat smutek. Jiný než ten, který se pojí k trápení s láskou nebo s problémy v rodině. Tento je zemitý, hluboký a paralyzující. V těch chvílích se nedokážu nakopnout.
Abych pravdu řekla, nemám ani v nejmenším důvod k jakémukoliv trápení. Jsem šťastné dítě úžasných rodičů, mám skvělou mladší sestru, se kterou jsme si hodně blízké, učení mi jde samo a koníčků mám taky habaděj. Jen mi někdy příjde tak strašně moc falešné a zbytečné existovat. Nevím, proč a co tu vlastně dělám. Každý sám určuje smysl svého života tím, co dělá, čemu se věnuje.
Nemyslím, že bych byla líná, ale často postrádám motivaci, jsem unavená, nejistá a vystrašená. Jako bych si stále dokola bořila žebříček hodnot a ze všeho couvala. Nedokážu v sobě vzbudit intenzivnější pocity a nadšení. Cítím se stará, strhaná a to jsem vlastně ještě pořádně nic nezažila. Měla bych se chovat dospěle a vytyčit si cíl, dát životu nějakou příchuť. Jenže…Kde berou lidé energii, chuť a radost se života, která jim srší z očí?
Ann
Názor odborníka
Milá Ann,
popis vašeho rozpoložení zní jako pociťování tíže existence. Kolem dvanácti let, kdy začaly vaše smutky, se začíná víc a víc vynořovat vědomí člověka a přicházejí otázky, které dítě, žijící více na rovině emocí, nevnímá, resp. vnímá jinak. Najednou se objevují existenciální otázky po smyslu života, vlastního i života obecně, po naplnění a hledání vlastní cesty. Zde startuje cesta individuace – stávání se vědomým celistvým člověkem – dobrodružná cesta s překážkami a úkoly trvající vlastně celý život.
Zkouším si představit, co jste mohla zažívat, že smutek přišel a neodešel. Smutek je důležitá emoce, která nás učí vnímavosti, hloubce, opravdovosti, soucitu a dalším věcem. Sám o sobě může být cenným učitelem. Problém je spíše tehdy, pokud se stane dominantní emocí a nejde z něj moc vycházet, nejde se napojit na radost a další věci. Možná vaše nynější rozpoložení souvisí s tou samotou, o které píšete. Není‑li smutek sdílen a není‑li na něj reagováno, fixuje se jako určitý „domov duše“ a pak se těžko opouští. A to i tehdy, když se později v jiné životní kapitole změní kontext a je už možnost být šťastný/šťastnější. Opustit základní emoci, která tvoří ten pomyslný domov duše a díky pocitu známosti vlastně (jakoby) bezpečí, je náročné a vyžaduje to důvěru (čili konfrontaci se strachem), touhu jít dál a nějaký směr (motivaci). Někdy se obava odejít z dominantní emoce projevuje i v takových těch hrách „ano, ale“. Někomu nasloucháte, nabízíte různé pohledy, různé postupy, ale stejně vždy dostanete dříve či později odpověď, že to nejde, protože…vždy je něco špatně. Z pár řádek nepoznám, jestli se vás tohle může týkat (alespoň okrajově), zkuste to v sobě ochutnat, jestli to bude s vámi nějak rezonovat.
Považuji za důležité své otázky, hledání a nenacházení, pochybnosti a deziluze v nějaké formě komunikovat – sám se sebou pomocí reflexe nebo třeba deníků, nějaké tvorby (psaní, malování atd.). Už tím dávám svému životu nějaký tvar, mohu ho zahlédnout, zkoušet porozumět a z toho pak dál vycházet. Může se zprůchodnit určitý přirozený tok – akce, zážitek, chování a reflexe, uvědomění, zhodnocení a z toho vyplývající další životní krok (jakkoli drobný). Další komunikací je sdílení s druhými lidmi. Docela zajímavě to vypadá, když člověk rozšíří dialog na nadosobní rovinu – každý si může najít označení, které mu sedí – partnerem dialogu může být život sám, osud, Bůh, nevědomí, „věčné Ty“ (pojem M.Bubera). Emoce si lze představit jako určité Síly (jak je reprezentovali např. antičtí bohové). Pak je možné vnímat např. smutek nejen jako důsledek nějakých událostí v osobním životě, ale jako sílu, která existuje a která člověka nějak ovlivňuje a formuje (doporučuju úvahy a metafory Thomase Moora o smutku jako o bohu Saturnu, který člověka navštěvuje – viz „Kniha o duši“, kapitola „Dary deprese“).
Dialog umožňuje napojit se. Možná jeden z existenciálních kořenů smutku a trápení je právě oddělení a nenapojení. Velmi se mi líbí, jak na konci píšete o jiskře, kterou ostatní mají. Jiskra bývá symbolem duše. C.G.Jung vrátil do psychologie a terapie pojem „scintilla“ – božská jiskra symbolizující duši a to nejhlubší v člověku. Kdo je se svou duší v kontaktu, má jiskru, žije a nějak září a vyzařuje. Je to to, co se řada směrů snaží popsat jinými slovy – x faktor, charisma – něco, co se špatně definuje, ale jasně cítíme, jestli je to přítomné a jiskra je živá nebo v dané věci, chvíli, činnosti není. Je rozdíl, jestli vaše činnosti a životní kroky jsou neseny tím, co by se mělo, nebo jiskrou – touhou, imaginací a energií.
Píšete, že nemáte motivaci – to se dá chápat v tomto kontextu tak, že jste odpojená od hlubších zdrojů v sobě, jiskra nehoří. Doutná někde pod tlakem každodennosti? Nebo pod tím vším, co musíte a co byste měla? Nebo jsou jiné překážky? Možná se na šťastný život tolik nehodí plán, spíš vize, možná se racionalita a vůle jít za něčím potřebují sytit z hlubších vrstev a mohou se spojit s inspirací a touhou experimentovat. Chcete‑li posilovat vnímání jiskry, můžete zkoušet různé věci a sledovat, jak to mění vaši energii. Možná zkusíte deset jídel a jedna chuť bude to ono, kdy řeknete wow! Možná uvidíte deset filmů a jeden z nich vás nadchne, zažijete deset setkání a jedno či více bude v něčem silné, nabíjející nebo hloubkou prodchnuté. Zkuste se učit vnímat, kdy vaše duše ožívá, čím je oslovitelná. Tak lze postupně vnímat své zaměření, nějaký cíl, vaše barvy, touhu, sny, něco, za čím jdete a co vás vede (i třeba přes různé pouště, kdy se vše nedaří). Jeden můj klient tuto cestu a tento postoj trefně nazval „těžbou radosti“.
Možná každý bloudíme a hledáme v tom, v čem je smysl života, snad se tomu dá přiblížit tím, že prostě zkoušíme to nejlepší, co nás napadá, odpovídáme životu a svým životním situacím. Myslím, že už V.Frankl, zakladatel logoterapie, doporučoval neptat se „co je smysl života?“, ale „co ode mě život čeká?“. Nadosobní partner v dialogu je podle mých zkušeností prospěšná metafora, která vám naznačí cestu. Z drobných věcí, které vás baví a zajímají, lze hledat obecnější principy, síly či hodnoty, které mohou být určitými vůdčími principy vašeho života razícími cestu vpřed. Pár triviálních příkladů: Baví‑li vás vyrábění ozdob, možná jste oslovitelná principem Krásy. Dělá‑li s vámi něco, když vidíte zvířata v útulcích a chcete jim nějak zlepšit život, oslovuje vás princip Péče. Chcete‑li se stát učitelkou, můžete se napojit na obrazy o vzdělávání a kultivaci duše vůbec, které poskytují jiné příběhy, mytologie. Hloubku svého života můžete získat i napojením svého osobního příběhu na nějaký větší (archetypální) obraz či příběh. Najít v jakém mýtu „jsem nebo mohu a chci být“ umožňuje jiskře zářit a hřát intenzivněji.
Zkuste se nechat prozářit i jiskrou ostatních, do určité míry je přítomnost duše‑jiskry nakažlivá a může probouzet vaši vlastní duši. Vaše otázka, kde lidé jiskru a energii berou, je dobrým startovacím bodem pro hledání – ptejte se lidí, rozhlížejte se, napodobujte a ochutnávejte. Vaše jiskra čeká na zapálení, vaši průvodci jsou připraveni ve vašem nitru a mohou se aktivovat v dialogu s tím, co vám nabízí svět a k čemu vás osobně svět vybízí a kam vás láká. Naslouchejte, ať zaslechnete volání – něco (Někdo?) vás někam volá a dá vám prožitek smyslu, radost, směr. Volání může vést k vašemu po‑volání, objevení vašeho místa ve světě. Držím palce.
A.Borecký
