Dobrý den.
Už nějakou dobu u sebe pozoruji změny chovaní, nálady, které si neumím nijak vysvětlit. Mám dny, kdy mě nic nebaví, jsem otrávený tím vším, co zažívám, co jsem prožil. Přemýšlím nad tím, co bych změnil, kdybych měl tu možnost vrátit čas. Uvědomuji si, že jsem vlastně nic nedokázal a asi už ani nedokážu, protože si v ničem nevěřím.
Obviňuji se z věcí, které jsem udělal, ale i z věcí, za které vlastně nemůžu. A v ten moment mě napadají myšlenky, proč tu vůbec jsem, jaký je můj životní cíl. Nebylo by pro všechny snadnější, kdybych nebyl?
Na druhou stranu mám dny, kdy si plánuji věci dopředu, říkám si, co bych chtěl zažít, kam bych se chtěl podívat, kupuji si věci spojené z budoucností a přitom nevím, jestli nějakou mám. Ale pak to na mě zase padne, black out, na vše reaguji podrážděně, je mi smutno, mám pocit úzkosti, vidím jak si všichni užívají života. Jen já ne. Nemám náladu na nic a nikoho.
Za dva za tři dny to přejde, ale já už takhle nemůžu dál žít, nemůžu takhle dál ubližovat lidem, co jsou kolem mě, svojí holce, která trpí nejvíc a neví jak mi pomoc, i když by strašně chtěla. Je to jako bych byl mezi životem a smrtí a já tam sám stojím na místě a reálný čas kolem mě jen plyne a já se jen dívám. Nechci udělat nějakou hloupost, ty myšlenky mám poslední dobou často, ublížit lidem, kterým na mě záleží. Jen já to nevidím nebo nechci vidět, ale taky jim nechci ubližovat.
Nevím, co mám dělat, co mi pomůže. Nebo je tohle opravdu můj osud?
Michal
Názor odborníka
Dobrý den, Michale,
píšete, že vás trápí epizody zlých nálad, kterých se neumíte zbavit tak rychle, jak byste si přál a tážete se, co vám pomůže. Rád bych začal otázkou: co vlastně chcete? Připadá mi, že se to dá snadno (možná až lákavě snadno) vyčíst z toho, co píšete. Přesto bych to rád slyšel přímo od vás.
Chcete to, co se vám děje, přijmout jako osud? Myslím, že ne. Nebo se chcete chytit nějaké pomoci, chytit příležitost za pačesy a vytáhnout se z toho? Ono vyslovit nahlas – „chci to mít “ – tak nebo onak – má sílu činu. To samo o sobě je již pomyslným vyhrnutím si rukávů.
Píšete, že to na vás padne, ale mě to připadá spíše jako když to na sebe shodíte. Třeba přemýšlením nad tím, že nemáte žádnou budoucnost. Celé generace filosofů to řešily a nevyřešily – tak proč si myslíte, že to vyřešíte vy? Život má podle mě přednost před přemýšlením o něm, o jeho dočasnosti, smyslu a tak vůbec. Život je především k tomu, aby byl prožit. Tak vzhůru do toho.
Na druhou stranu bych však nerad znehodnotil potřebu mladého člověka (tedy, nejsem zase o tolik starší) se v životě někam nasměrovat. Právě naopak. Ostatně úvodní otázka: co vlastně chcete? Jak má váš život vypadat? Míří přesně tímto směrem. Krize ukazuje, že něco není jak má být a současně vytváří nátlak – aby to bylo změněno. Ty negativní epizody vlastně nejsou to nejdůležitější. A plyne mi z toho i jedno doporučení. Zaměřte se na dobu, kdy vám je fajn, kdy plánujete budoucnost atp. a přemýšlejte, co dalšího a ještě dalšího by stálo za to. Experimentujte. Realizujte to.
A bylo‑li by třeba, tak s tématikou, kterou řešíte, se určitě můžete osobně obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta.
Na závěr trocha nevyžádaného moudrosloví: osud určují bohové, ale úděl si v něm volí sami lidé.
S pozdravem a přáním, ať se máte dobře nebo ještě lépe – jak vy sám chcete.
Jakub Jura
