Dobrý den,
už velmi dlouho žiju v úzkosti. Řeším problémy v partnerství a lásce atd. Bohužel to ale dospělo do bodu, kdy se poslední tři roky probouzím na zemi se zakrvácenými části těla od řezů žiletkou.
Problém je, že si na nic z toho nepamatuju. A musím se držet na uzdě abych ubližoval jenom sobě a ne ostatním…
Jakoby ve mně něco bylo: trestá mě to za to, že nežiju život, který si zasloužím… nebo možná zasloužíme.
Nevím, co si mám počít a co se mnou je. Prosím o radu. Děkuji
Martin
Názor odborníka
Dobrý den, Martine,
díky, že se v takové obtížné situaci na nás obracíte. Píšete, že už velmi dlouho jsou ve vašem životě okolnosti, týkající se přátel a lásky, které ve vás vzbuzují úzkost. A jestli to správně chápu, dáváte tyto okolnosti nepřímo do souvislosti s tím, co se s vámi děje a co stojí zřejmě do značné míry mimo vaše schopnosti to ovládat.
Z vašeho dotazu není zřejmé, zda se takto probouzíte každý den (respektive každé ráno?), nebo třeba jen někdy, když vás třeba něco rozruší – stane se zkrátka to, co ve vás tu úzkost probouzí. Jestli se dá to, co se vám děje, alespoň nějak předvídat – tedy zda je to skutečně úplně mimo vaši vůli. Takto uvažuji proto, že píšete, že se „musíte držet na uzdě“ abyste neubližoval i ostatním – jde o vaše vědomé (a dobré) rozhodnutí nezpůsobit nic zlého lidem okolo sebe. Tedy máte alespoň do určité míry svůj problém pod kontrolou, i když by se mohlo zdát, že vůbec. A to je moc dobře.
Vědět, co se děje
Stejně tak je podstatné, že si uvědomujete své pocity, možné vnitřní příčiny toho, co se děje: něco ve vás má pocit, že nežijete život, jaký si zasloužíte, a vaše řezy žiletkou jsou trestem za tuhle skutečnost. Alespoň přibližné vědomí toho, co se nám děje a proč, je dobrým předpokladem k tomu situaci nějakým způsobem napravit.
Chápu, že musí být velmi těžké vyznat se sám v sobě, když si nepamatujete, jak k vašim zraněním došlo a že to ve vás probouzí oprávněné obavy. Nemohu vám slibovat nějaké jednoznačné rozřešení, na to toho vím z dotazu málo, ale rozhodně neberu to, co píšete na lehkou váhu, a pokusím se nastínit nějaká východiska.
Co mohu dělat?
Prvním z nich je otázka, zda máte někoho, na koho se můžete obrátit. S kým se cítíte bezpečně – a kdo by mohl zmírnit úzkosti (přátelé, láska), se kterými se tolik potýkáte, s kým můžete probrat věci, které vás frustrují. Není to řešení situace, která se zdá být dost komplikovaná. Ale možnost s někým, komu věříme, o těchto věcech mluvit, může být dobrým způsobem, jak se vyhnout tomu, aby na nás naše problémy „nevyskočily“ jinde a jinak – třeba v takové podobě, jakou popisujete vy.
Druhá věc, která mě napadá, se také váže na vaši dlouhotrvající úzkost – víte, které věci vám v oblasti přátelských vztahů a lásky nejvíce vadí? Je něco, co na tom vy sám můžete změnit? Napadá vás nějaká cesta, která vede k životu, „jaký si zasloužíte“? Máte představu o tom, jak takový život, který byste si přál, vypadá?
Odborná pomoc
Sebepoškozování jako agresivní akt vůči sobě samému může opravdu být prostředkem k sebepotrestání, k utlumení nějakého pocitu viny. A člověk skutečně může cítit vinu za to, že „si nezařídil“ takový život, jaký by chtěl. Na tom, co píšete, je nejpodstatnější a pro vás patrně nejvíce znepokojivé nejen to, že si ubližujete, ale také že si nepamatujete, jak k tomu došlo.
Právě vaše popisovaná dlouhodobá úzkost, amnézie na podstatné události a agrese (ubližování sobě a nutnost tlumit chuť ublížit jiným) mě přivádí k tomu, že bych vám za sebe rozhodně doporučila návštěvu odborníka – psychoterapeuta. Ten vám může pomoci se v sobě a dané situaci zorientovat, případně doporučit, co v této chvíli dělat, aby pro vás, případně pro vaše okolí nebylo to, co se ve vás odehrává, nebezpečné. Z vašeho dotazu vnímám, že se cítíte tím, co se děje, ohrožený – což je plně pochopitelné. Proto bych s návštěvou odborníka neotálela – minimálně by se vám tak mělo brzy podařit zmírnit vaše obavy.
Přeji vám, ať je pocit, že nežijete takový život, jaký byste si zasloužil, co nejdříve minulostí – a ať ho žijete s radostí.
Alena Černá
