Od dětství mě trápí problém transsexuality. Když jsem se dozvěděl o tom, jak se má diagnóza nazývá, že existují i lidé, jako jsem já, a že se mohu stát tím, kým jsem, klukem, objednal jsem se potají na sexuologii a začal svůj problém řešit, poté jsem se i svěřil (zhruba rok po docházení na sexuologii asi v 17 letech) rodičům. Ti to nevzali dodnes příliš dobře, ale tolerují mě.
Měl jsem přísnou výchovu, naši na mě křičeli a občas mě i bili. Po základní škole jsem musel jít na gymnázium, kde mě to nebavilo, nešla mi matika a fyzika, musel jsem chodit na mnoho doučování, do toho jsem řešil transsexualitu. Po gymplu jsem už dokázal relativně dobře fungovat ve společnosti, ale nevěděl jsem, kam jít dál.
Odjakživa jsem rád kreslil a kdysi i chtěl jít na uměleckou střední školu, a tak jsem zkusil přijímačky na VŠ a dostal se na obor výtvarná výchova. Nevěřil jsem si, že bych se dostal na čistě umělecký obor. Následující rok jsem se připravoval a podařilo se mi dostat se na VŠ na ilustraci a grafiku. Škola mě baví i mi jde, jsem ve druháku, ale je pro mě časově velmi náročná, doteď jsem zvládal u školy i pracovat.
Nyní už pracuji jen málo, mám málo peněz. Snažil jsem se našetřit na protézu penisu, ale nedaří se mi to. Byl jsem u psychiatra, trpím depresí, beru třetí týden antidepresiva. Škola mě stojí veškerou energii a čas. Rodiče mě trochu finančně podporují, ale nevědí, že trpím depresí, v rodině vázne komunikace, mám z nich strach.
Přijde mi, že jsem je zklamal, cítím vinu, bezmoc, strach. Poslední dobou mě nic nebaví, připadám si jako přítěž. Neumím si užívat život, přemýšlím o sebevraždě. Nevidím východisko.
Felix, 22 let
Názor odborníka
Milý Felixi,
je mi líto, že prožíváte těžké chvíle a že vás život nešetřil. Přesto jste dokázal ujít i ve svém mladém věku dlouhou a náročnou cestu coming outu a tranzice, dostat se na školu, která vás baví, a fungovat ve společnosti jako muž. Je to cesta velké osobní odvahy, vytrvalosti a zásadních životních změn a mnoho lidí si ani neumí představit, co všechno obnáší.
Co se týče protézy penisu, nejsem si jistý, jestli máte na mysli faloplastiku, nebo jiné řešení, přičemž faloplastika a metoidioplastika jsou u nás hrazeny ze zdravotního pojištění v rámci zdravotnicky indikované chirurgické přeměny pohlaví.
Je dobře, že chodíte k psychiatrovi, ale tři týdny jsou ještě málo na to, aby se účinek antidepresiv naplno projevil. Je možné, že v tuto chvíli, kdy vám odepisuji, se již cítíte lépe. Pokud ne, je určitě třeba to psychiatrovi oznámit, klidně i dříve, než máte termín další domluvené schůzky. Doporučoval bych ale určitě zároveň navštěvovat psychoterapeuta, ke kterému budete chodit častěji a pravidelněji a pomůže vám lépe procházet vaším náročným obdobím.
Na cestě k naplněnému životu
Mrzí mě, že s vašimi rodiči je těžká domluva, ale naději vidím alespoň v tom, že vás tolerují a alespoň nějak finančně podporují. Myslím, že právě psychoterapeut by vám mohl pomoci zkusit najít způsob, jak s nimi zkusit kontakt ještě zlepšit. Podle mého názoru by bylo dobré, aby věděli, že trpíte depresí, že potíže, které popisujete, nejsou jednoduché a že zároveň studovat a pracovat je těžko zvladatelné i pro zdravého člověka, natož pro někoho, kdo se potýká s podobnými potížemi, jaké popisujete. Měli by vědět, že deprese není lenost ani neschopnost. A měli by vědět, že potřebujete podporu a pomoc.
Samozřejmě vaše rodiče neznám a nevím, jak budou reagovat. Pokud máte obavu jim to říct přímo, můžete jim to třeba napsat (e‑mailem, dopisem). S pomocí psychiatra nebo psychoterapeuta můžete zorganizovat společnou schůzku, kde bude snazší o podobných věcech mluvit. Rodiče také dostanou odborné informace o depresi a případně i transsexualitě (rozhodně nejste jediný transsexuál, kterého deprese trápí). Mám zkušenost, že podobné postupy přispívají k lepšímu porozumění a vzájemným vztahům. Za mnoha nedorozuměními je často jen neznalost dané problematiky.
Pokud vás rodiče nezavrhli kvůli transsexualitě (což se bohužel někdy děje), je pravděpodobné, že kvůli související depresi to také neudělají. Zkuste si uvědomit, že pocity viny, strachu a bezmoci, stejně jako myšlenky na to, že jste rodiče zklamal, jsou jeden balík, který za vás „vymýšlí“ právě deprese. Vytváří je a podsouvá vám je, jako by byly vaše. Je to optika nemoci, nikoli realita. Východiska a řešení vždy existují, i když je zrovna právě kvůli depresi nevidíme. Ale to, že je nevidíme, neznamená, že tam nejsou.
Sám píšete, že jste nevěřil, že se na VŠ dostanete, a přesto jste to dokázal. Zkuste to tedy nevzdávat ani teď, uvědomit si, že věci kolem sebe vidíte černější, než skutečně jsou, a za pomoci odborníků se pokuste přemoci ještě jednoho draka, který stojí v cestě naplněnému životu v těle, které odpovídá vaší identitě, a ve studijním a pracovním uměleckém oboru, který odpovídá vašim představám.
Věřím, že se to povede, a moc vám v tom držím palce.
S pozdravem
Adam Suchý
