Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Roky žiju s depresí

29. 8. 2016

Moje problémy začaly na druhém stupni základní školy, kdy jsem zažívala těžké výkyvy nálady. První dvě až tři hodiny jsem nedokázala komunikovat se spolužáky. Potom jsem studovala gymnázium a v těch letech jsem se cítila dobře. Brzy jsem se vdala a  výkyvy nálady se vrátily a postupně přešly do opravdových depresí s úzkostmi. Nemohla jsem dlouho otěhotnět (čtrnáct let) a přičítala jsem své stavy mysli tomu, že se mi neplní moje velká touha mít děti. Adoptovali jsme dvouletého chlapce a potom se mi narodily ještě dvě děti, ale deprese se stupňovaly dál.

Často jsem si pro sebe říkala, že jsem duševní, promiňte mi to slovo, „mrzák“. Nechápala jsem, proč se cítím většinu času tak špatně, když k tomu nemám důvod. Také jsem často bývala v důsledku svých chorobných stavů silně podrážděná a potom jsem se chovala ošklivě k dětem, které velice miluji. Od té doby mě pronásledují těžké pocity viny.

Léčit jsem se začala ve čtyřiceti letech. Potom, co jsem začala užívat antidepresiva, bylo vždycky nějaký čas dobře, mezitím ale docházelo k těžkým depresivním atakám. Byla jsem dvakrát řadu týdnů hospitalizovaná. Nyní se deprese staly vleklými a k dobrým dnům dochází jen zřídka. Mám v pěstounské péči dva malé vnoučky, lepší řešení pro ně neexistuje. Také moje děti mě ještě potřebují. Chci jim tady být prospěšná, dokud bude třeba. Dobrovolně je nikdy neopustím, ale nedokážu zabránit opakovaným sebevražedným myšlenkám a následnému sebeobviňování za takové rouhání.

Prošla jsem psychoterapií a můj psychiatr vyzkoušel řadu kombinací antidepresiv. Co ještě mohu udělat ?

Květa, 58 let

Názor odborníka

Milá paní Květo,

vážím si důvěry, s jakou se obracíte na dalšího potenciálního pomocníka z psychoterapeutických vod. Čtu ze závěrečných řádků Vašeho dopisu – a věřím, že ne jen proto, že to číst chci –, že Vaše ochota sdílet svůj příběh na tomto fóru není jen důsledkem bezmoci po letech snahy vyřešit vleklý psychický problém. Z Vašich slov cítím odhodlání otevřít se změně. I kdyby to nebylo jednoduché. A ono to nejspíš jednoduché nebude. Bude to do hloubky sahající proces a Vaše psýcha bude s největší pravděpodobností klást odpor. Přeci jen už je v zajetí stereotypních depresivně-úzkostných vzorců dost let…

I když – těch prosmutněných let bez chuti k životu bylo hodně jen relativně! Co to je, padesát osm roků? Když se změna povede, a ona se povést musí, tak osmapadesátka může být začátkem nejkrásnější etapy duševního života. Toho moudrého věku, kdy konečně známe sebe a svět, víme, co sami potřebujeme a co můžeme a co nemůžeme dát druhým, kdy život umíme vnímat a prožívat v jeho celistvosti.

Máte pravdu, milá Květo – tak, jak žijete, jak se cítíte, se žít nedá. Zvládat vše, co jste popsala – a nejspíš je toho ještě mnohem víc, co těžkého jste si v životě přeskákala – s depresí, to je výkon hodný Sisyfa… kdyby být Sisyfem nevyžadovalo sílu, energii a motivaci, a právě o ty Vás deprese připravuje.

Život bez deprese

Nastíním Vám s dovolením, kudy se ubíraly mé myšlenky, když jsem se snažila vcítit do Vašich řádků a promýšlela odpověď. Představila jsem si Váš život bez deprese. Vycházela jsem pracovně z toho, že bychom nebojovaly s ní (nakonec na tomto poli už bylo bojováno až až), ale že bychom se snažily podívat na Váš život a na změny, které by v něm byly přínosné a zdravé, jako kdyby ona deprese vůbec nebyla. Nesmysl, ale jako pracovní rámec, myslím, přínosný.

Položila jsem si hypoteticky s Vámi otázku: Chtěla byste svůj život, kdyby zůstal úplně stejný, ale zmizely by z něj depresivní stavy? Nebo byste si ho „zrežírovala“ jinak? Chtěla jste věci v minulosti tak, jak byly, nebo jste toužila po něčem úplně jiném? Jak je to nyní? Jste zasazená v příběhu a kulisách, které odpovídají Vašim potřebám, snům, možnostem a schopnostem, Vaší představě o tom, co chcete dávat lidem a co chcete Vy sama od nich dostávat?

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Fantazírovala jsem si o Vašem dětství a kladla jsem si otázku: Je to náhoda, že výkyvy nálad, jak jste je poznala na základní škole, vymizely, když jste se na gymnáziu „cítila dobře“? Je to náhoda, že se po svatbě „sešupy“ nálady vrátily a s trváním manželství postupně zhoršovaly? Byla jste nešťastná proto, že jste se svým mužem nemohla otěhotnět, nebo jste nemohla otěhotnět, protože jste se svým mužem byla nešťastná? Komplikovaly poruchy duševního zdraví péči o adoptivní dítě, nebo „komplikovalo“ adoptivní dítě Vaše duševní zdraví? Muselo to vše být tak těžké… A podle všeho je dodnes, zmiňujete se o vnoučcích v pěstounské péči…

Představuji si i období, kdy jste musela být hospitalizovaná, ten vnitřní konflikt, který zajisté nemohl nevzniknout – byla jste konečně „v klidu“, dovolila si přestávku v péči o druhé, jsouc sama objektem péče, ale s vědomím „zanedbávání“ mateřské role… Když píšete, že chcete být svým dětem a vnoučatům prospěšná, úplně a bezpodmínečně Vám to věřím, a zároveň ze zkušenosti vím, kolik dalších emocí se do takovýchto situací a rodinných konstelací vejde, včetně zklamání, lítosti, sebelítosti, naštvanosti… Můžete také jednoduše potřebovat něco, co Vás vytrhne z koloběhu povinností a rolí? A může to něco být i deprese, jakkoli to zní nelogicky a nesmyslně?

Mnoho z těchto otázek je jen spekulativních, část může působit příliš tvrdě. Některé jste si již jistě položila se svými terapeuty, když jste pátrali, nakolik je Vaše deprese „endogenní“, primárně biologicky/biochemicky podmíněná, a nakolik za ni mohou životní okolnosti. Ale ty otázky, které ve Vaší mysli ještě nezazněly, možná bude dobré položit si nyní. Nejlépe opět s podporou odborníka. Někdy léčí a k novému životu vede, i když za velkých porodních bolestí, obyčejná pravda. A odvaha stát si za ní a neklást si ji za vinu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Držím Vám palce!

Andrea Platznerová

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.