Dobrý den,
s přítelem jsem dva roky. Máme za sebou pár krizí, ale vždy nám stálo za to ve vztahu pokračovat. Stále ale narážíme na ty samé věci.
Poté, co jsme spolu začali žít, začal mnohem víc pracovat a věnovat se svým zájmům. Na ty společné najednou nebylo kdy a čas si našel jen po opakovaných prosbách. Zjistila jsem také, že když jsem nemocná, smutná nebo naštvaná, nereaguje na to. Prostě jede ve svých zajetých kolejích. Není to tak, že by byl úplně lhostejný, ale nemění své plány, když ho potřebuju, a nedává najevo podporu. Nestává se to často. Jsem samostatná a pokud od něj nepotřebuji víc než obvykle, není to problém. Ale i výročí, narozeniny apod. jsou pro něj prakticky obyčejné dny, které neřeší.
Vím, že měl ošklivé dětství. Znám hrubé obrysy zahrnující odsouzení jeho otčíma za týrání. Nikdy nebyl u psychologa a přesto je to spolehlivý, praktický muž a já si toho vážím. Někdy mi ale velmi schází něha, vřelost. Ten pocit, že mě tady a teď vnímá a miluje. Že teď a tady ví, že ho potřebuji a že mě obejme, pohladí. Jsem teď těhotná a mám obavy, jestli i děti nebudou vnímat určité zabezpečení, ale deficit fyzické něhy, lásky a společně prožitého času.
Ani já jsem neměla růžové dětství. Nežila jsem v bídě, ale rodiče se s námi moc nemazlili, netrávili jsme skoro žádný čas společně a otec byl agresivní a bil nás. Přítel je velký kliďas a nikdy by dítě nebil. Vidím stále i hodně jeho pozitivních stránek, ale zároveň mám ohledně těch deficitů obavy. Své pocity jsem mu sdělila, ale jen se mračil a nic se nezměnilo. Co by mohlo pomoci situaci zlepšit?
Elen
Názor odborníka
Milá Elen,
bohužel, muži se příliš nehrnou, aby emočně opečovávali své partnerky. Nechci bagatelizovat problém, na který často narážíte ve vašem vztahu, jen spíš uvést, že v tom nejste sama. Ženy si často stýskají, že jim muži málo říkají, že je milují. Že zapomínají na výročí, na narozeniny, že jim to musí věčně připomínat a oni stále zapomínají. A muži odpovídají: mám ji rád, ale proč to mám pořád říkat? Vždyť to ví, případně, vždyť už jsem jí to (někdy na začátku našeho vztahu) řekl.
Důležité je, jestli chce na sobě pracovat
Chybí vám spontánní projevy lásky – pozornost, opečovávání, ujištění, že vás miluje… myslíte to tak, že víte, že vás miluje, ale chtěla byste, aby vám to sám od sebe říkal, ve chvíli, kdy to zrovna potřebujete? A když to v tu chvíli neřekne, máte pocit, že vzájemný cit tam není? Možná se naučil svoje pocity nedávat najevo. A nějak ho ohrožuje nebo blokuje, když vidí silnou emoci u vás. Možná má v tomhle ohledu deficit, který si přinesl z původní rodiny. Zkrátka nezažil, že když je někdo z rodiny nemocný, že mu ostatní pomáhají, vyjdou vstříc, opečovávají ho. Možná má v sobě tak silný blok, že aby to dovedl vyjádřit a projevit, musel by podstoupit terapii, a to znamená otevřít traumata z dětství.
Přijde mi důležité, jestli si váš partner uvědomuje, že projevovat emoce a být oporou partnerce ve chvíli, kdy je smutná, naštvaná nebo nemocná, je v pořádku a jestli je ochoten v tomto směru na sobě pracovat. Pokud byste však od něj slyšela jen samou negaci, neochotu, a on se ještě více stahoval do sebe nebo ignoroval vaše potřeby, pak byste se musela smiřovat s tím, na co všechno budete sama. Časem byste si musela určit, co je pro vás akceptovatelné, kde leží hranice mezi samostatností a samotou ve vztahu.
Soustřeďte se na jeho pozitiva
Které z citových požadavků, které na partnera kladete, jsou reálné a které ho nějak tlačí někam, kde už nechce být? Třeba po něm chcete něco, co jste kdysi nedostala od rodičů… Třeba si chcete vynahradit ve vztahu s partnerem to, co jste sama ve své rodině nezažila. A ani on to není schopen vám poskytnout.
Jestli nereaguje, neznamená to, že vás nevnímá. Možná chcete víc, než je vám schopen poskytnout. Jak spolu v takových chvílích komunikujete? Řeknete mu, co byste v danou chvíli potřebovala, nebo očekáváte, že bude iniciativní a začne sám od sebe dělat věci, které jsou zapotřebí? Potřebujete, aby vycítil a udělal, co v danou chvíli zrovna potřebujete, zatímco on se chová přesně naopak – stahuje se do sebe, nechce s vámi vaše emoce sdílet, uniká do práce?
Soustřeďte se na to, co funguje, v čem si partnera vážíte. Že je spolehlivý, praktický, klidný. Jste budoucí maminka. S partnerem se budete připravovat na příchod miminka. To znamená hodně zařizování, hodně spolupráce, hodně komunikace. Hodně trpělivosti na obou stranách. Vy se změníte, nejenom fyzicky, ale i po psychické stránce. Když pominu nevolnosti, po stránce psychické se většina žen cítí jinak. Můžete být přecitlivělá – a tím více potřebovat něhu, lásku a péči. Nyní obzvlášť budete potřebovat partnerovu pomoc a podporu. Teď jste těhotná, tak budete na některé věci citlivější než dřív. Co byste potřebovala teď a tady, sdělte mu to. Zkuste v sobě překonat pocit, že vás přítel ignoruje, a řekněte mu, co konkrétně v dané chvíli potřebujete.
Nedovolte, aby vás pohltily emoce
Emoce nemusíte potlačovat, ale také se jimi nemusíte nechat ovládat, jak říká Eckhart Tolle. Nedovolte svým emocím narůst do té míry, aby nahlodávaly vaši důvěru a lásku, kterou máte ke svému příteli. Pro práci s emocemi existuje množství knih a příruček. Vyzkoušejte relaxační techniky, jógu – existuje i jóga pro těhotné. Snažte se v tu chvíli být „u sebe“ a udělat něco pro sebe. Porozumět své emoci, ale nenechat se jí pohltit a spíše ji pozorovat, jak to radí buddhisté. Přes své emoce se můžete spojit vnitřně se sebou, se svým prožíváním a prožít a pochopit svůj vztek nebo smutek.
„Otec má čerpat podporu ve svém nenarušeném emočním systému, v práci, zdatnosti, pozici, moci – a volném času,“ píše Laura Gutmanová ve své knize Mateřství a setkání ženy se svým stínem. Muž přirozeně čerpá energii ze své práce, z toho, co umí, v čem je dobrý, za co je oceňovaný. Neměl by to být však být únik. Nelze na to spoléhat, ale možná se příchodem dítěte u vás leccos změní. Možná se váš partner naučí více projevovat lásku a emoce právě díky miminku.
Souhlasím s vámi, že pro zdárný citový vývoj dětí, je důležité, aby doma viděly, že se rodiče mají rádi, že si dávají najevo city, že si pomáhají a jsou si navzájem oporou. Pro fungující rodinu je společně trávený čas samozřejmost, nikoliv něco, co si musí jeden člen rodiny vynucovat. Jde o to najít rovnováhu. Mezi společně tráveným časem a časem, který členové rodiny tráví sami, věnují se práci nebo svým koníčkům.
Zatím je však maličké ještě na cestě. Prošli jste si několika krizemi a stálo vám za to ve vztahu pokračovat. Zaměřte se tedy na to, co vás spojuje, na čem stojí váš vztah. Pokud byste měli pocit, že na to sami nestačíte a potřebovali se poradit, vyhledejte pomoc psychologa, který umí pracovat s páry.
Využívejte celý web.
PředplatnéNěco můžete udělat za sebe, něco je na vašem příteli. Přeji vám, abyste se potkali někde uprostřed a společně se těšili, až přijde na svět váš chlapeček nebo holčička.
Marta Helingerová
