K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Skoro nepromluvím: Začněte otázkami a oceněním druhých.

19. 10. 2011

Dobrý den,

potřebuji poradit, už nevím co mám dělat. Nejen, že si vůbec nevěřím a mám strašně nízké sebevědomí, ale nejhorší je, že hrozně málo mluvím. Jsem v prváku na střední, ale už to trvá asi tři roky a teď se mi zdá, že se to zhoršuje. Ve škole nepromluvim skoro vůbec, možná tak dvě věty, když už musím. Kdybych nemusela, nemluvím vůbec. Už jsem si kvůli tomu vyslechla, že jsem divná. Nějaký holky mi řekly, že jim připomínam holku z hororu, co taky nemluvila a pak začala zabíjet a říkaly mi, že se mě bojí.

Pak mi zase jiná holka říkala, že jsem jak vrah a kolikátá je na seznamu. Pak se mě pořád někdo ptá, proč nemluvím. Už se lidem začínám i vyhýbat, abych se tolik nemusela nervovat, když bych s někým šla ze školy a musela pořád přemýšlet, co říct, aby si tohle o mě nemysleli. Byli jsme se třídou na seznamováku a seděli u ohně, všichni si povídali a já za celou dobu nepromluvila ani slovo! Buď jsem nevěděla co říct nebo jsem se bála, že by to bylo trapný.

Když někde jdeme a je nás víc a oni jdou vedle sebe, tak já za nima vždycky lezu vzadu jak vocas nebo když se snažím jít v tý řadě uprostřed, tak mě vždycky nějak vystrčí, že jdu nakonec vždycky na kraji nebo za nima. Jsem pořád taková smutná a taky často brečím, někdy i z ničeho nic a nevím, proč to nejde překonat. Nemám nějakou psychickou poruchu nebo něco? Nevíte, co s tím mám dělat? Hrozně mě to trápí, že budu pořád sama a v práci budu mít taky problémy.

Katka

Názor odborníka


Milá Katko,

děkuji za důvěru, s níž se na nás obracíte a hned v první větě vám chci zaslat mocné povzbuzení: pocity, které popisujete, má plno mladých lidí vašeho věku a nakonec je zdárně překonají. Jen když jsme v nich omácháni a doslova ponořeni, máme dojem, že jsme v tom sami a ostatním, že je hej. Není a přečtěte si o tom na těchto stránkách, je toho zde dost a doporučil bych nejméně tento příspěvek (ale i jiné): http://psychologie.cz/manual-introverta/.

Svou povahu popisujete jako introvertní, což se jeví jako sociálně méně výhodné, na druhé straně máte nesporně bohatší vnitřní život než vaše extrovertní spolužačky a to také není k zahození. Budete lépe vnímat přírodu, umění a naučíte se rozumět spoustě věcí a souvislostí sama, což přináší mnohem hlubší poznání, než máte-li to všechno zprostředkováno jinými. Nese to sebou určitou dávku osamělosti, která vám dnes asi nejvíc vadí. Jste trochu jiná než ostatní, to ale není chyba! Jste originál a je na čase, abyste si za to sama sebe začla vážit a oceňovat to.

Jinakost však okolí dráždí, provokuje a také trochu znejisťuje, protože neví, co si s ní počít a jak na ni reagovat; vzpomeňte jen na úsloví o bílé vráně. Ale také na Andersenovu pohádku O ošklivém kačátku! Jestli ji neznáte, určitě si ji přečtěte, pomůže vám vidět sebe samotnou úplně jinak. Depresivní projevy pak jsou úplně nešťastné, protože ty okolí špatně snáší. Sociální psychologie má dokonce pro to vědecký termín, který říká, že „deprese má sociálně repudiační charakter“, tedy že okolí odpuzuje.

To není lidská zlomyslnost, to je hluboko kódovaný sociální instinkt. Vyberete-li z tlupy opic jednu a vstříknete jí chemickou látku, která vyvolává depresi, ostatní opice se sběhnou, aby ji utěšily, ale když ona setrvává v depresivním stavu (a to setrvává, protože sociální útěcha nestačí na to, aby přebila účinky chemie), vyženou ji, protože deprese je v jistém smyslu „nakažlivá“ a to pro tlupu není výhodné.

K vašemu problému s komunikací. Přestaňte se bát, že to, co řeknete, pohne zemskou osou, stačí si povšimnout, jaké plky vycházejí z úst vašich spolužaček. Sama píšete doslova: „Buď jsem nevěděla co říct nebo jsem se bála, že by to bylo trapný.“ Bojíte se, že se shodíte a tím se izolujete a pak je vám to líto. Přitom máte hezký styl psaní (nezkoušíte občas eseje nebo poesii?) a váš projev by byl určitě stejně kvalitní. Jde jen o to, otevřít ústa. Kudy na to? Přes ocenění druhých (tím nic nezkazíte a určitě se neztrapníte) a přes otázky. Pochválit a zeptat se! Například: „Máš pěkný kulomet (nebo co se dnes nosí do školy), kdes ho koupila?“

Pochvala funguje vždy a není to sebeponižování, ani pokrytectví, vy dáte najevo, že jste druhou osobu vzala na vědomí, a to v kladném smyslu. Nemusíte se nutit do osobnějších prohlášení typu, „to jsem ráda, že jsem tady s tebou…“, stačí pozitivní ujištění. Tím se začnete vyprošťovat z osamění. Klidně si to můžete natrénovat na neutrální půdě, třeba u kasy v obchodě říci pokladní: „Vy máte pěkný náramek…, odkud je?“ Nic neriskujete, když po vás něčím hodí, ve svém věku rychle a klidně uhnete a nakonec příště můžete jít k jiné kase.

Takže shrňme to jako vaše úkoly pro cestu do lepší pohody:

1) Uvědomit si, že jsem introvertka, že to má své vady, ale i svoje velké přednosti.

2) Přestat s nic neřešící surovou sebekritikou a konečně ocenit svoje vlastnosti a uvědomit si svou hodnotu.

3) Přestat také s pocitem velkoleposti spočívající v tom, že slova, která vyřknu, pohnou Zeměkoulí.

4) Umět druhému něco pochválit a na něco se ho zeptat; to je na začátek. Pak přidáte i své další poznatky a nakonec se dostanete také ke kritice.

5) Začít si vést pravidelný deník s poznámkami o malých a postupně větších a větších úspěších. A to bych byl rád, kdybyste mi přeposlala, protože mě to skutečně zajímá.

Přeju vám hojně úspěchů a zdraví.

Radkin Honzák

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.