Dobrý den,
když mi bylo sedmnáct let, oznámila maminka všem členům naší rodiny, že je nevyléčitelně nemocná s rakovinou. Doktoři jí tehdy dávali tři až pět let života. I když tento stav nesl těžkosti (chemoterapie, ozařování, bolesti, vyšetření), drželi jsme spolu a maminku podporovali. Dokázala žít dalších osm let, do mých pětadvaceti.
Celý tento čas nás připravovala na svoji smrt. Odkázala mi byt, sestře dávala rady a zabezpečila nás. Když už se blížilo nevyhnutelné, viděl jsem na vlastní oči spoustu bolesti, kterou musela projít a zároveň i její velké odhodlání. Poslední dny jsme ji navštěvovali na onkologickém oddělení, odkud se pacienti již nevracejí.
Bude to již několik měsíců, co zemřela, a stále se s tím nemohu vyrovnat. Vzpomínám na tu bolest a beznaděj, co jsem viděl v poslední dny v jejích očích. Osm let jsem viděl umírat svoji maminku, byl bezmocný a zažil spoustu bolesti, která mě změnila. Snažím se co nejvíce pracovat a nemyslet na to. Dalo by se říci, že se vše snažím potlačit.
Mám hodně práce, studuji vysokou školu, mám koníčky. Občas, když o tomto všem sestra nebo otec mluví, se to snažím ignorovat. Ale někdy mě to dožene, zhroutím se a spoustu věcí si vyčítám. Přál bych je změnit. Nikdy jsem nebyl „svěřovací“ člověk, vše si nesu s sebou a nikomu nic neříkám. Co bych měl prosím dělat?
Adam
Názor odborníka
Milý Adame,
chtěl bych na začátku najít nějaká slova, která by reagovala na hloubku toho, co jste zažil a co cítíte – hledají se mi těžko, jako by spíš bylo namístě hluboké uctivé ticho. Ne nadarmo se drží minuty ticha za zemřelé. Přemýšlím, co jste maminčinou smrtí a vlastně celými roky před její smrtí ztratil – možná je jednou z podstatných věcí dobře třídit a zjišťovat, co vše s fyzickou ztrátou mámy odešlo z vašeho světa, co naopak zůstalo, co zmizelo „jen“ v doslovné (hmotné) podobě.
Ztráty je třeba pojmenovat, vyjádřit, odtruchlit. Z toho, co píšete, je maminka dál ve vašem srdci přítomná, z něj vám ji nemůže vzít nikdo, ani smrt. Chápu však, že nyní je toto místo obklopeno bolestí a změnit to je náročný proces, který trvá dlouho. K tomuto tématu by se dalo napsat mnoho (a také je napsána řada knih), proto přidám jen pár podnětů.
Potřebujete čas. Pokud to jde, nesnažte se věci potlačovat a chtít být dál, než jste. Bolest, zmatek a rozbouřená hladina emocí nezmizí hned. Fáze, ve které jste, bude nějakou dobu trvat a máte plné právo ji prožívat a to tak dlouho, jak potřebujete. Také máte právo si regulovat to, co prožívat chcete a co je únosné – táta a sestra to mohou mít jinak a nemusíte se cítit provinile, ani se nalaďovat na totožnou frekvenci. Možná jen truchlíte jinak.
U traumat, kam lze určitě vaši situaci zařadit, platí více než jinde, že „cesta dál je cesta skrz“ – je třeba prožít pocity, které cítíte, a také ty, které jsou a byly (z různých důvodů) zasunuté a nemohly být vyjádřeny. Je dobré dát nějakou podobu pocitům, myšlenkám a fantaziím, které máte kolem smrti maminky a celých roků předtím – třeba i nějakou tvůrčí formou obrázků, vypsáním se z toho, mluvením s přáteli, rituálním rozloučením, něčím, co vám bude vlastní a co vás i k těm bolestivým pocitům přiblíží.
Někdy je to však tak těžké, že je dobré tento proud nějak „dávkovat“, doplňovat i pozitivy, které dál v životě máte. Někdy se u traumat doporučuje „kyvadlový pohyb“ – posilování všeho dobrého v životě a pak opět pohyb směrem k traumatu a třídění, odžívání a čištění emocí, myšlenek a představ tak, aby nebyly tak bolestivé, nesvazovaly vás tolik a mohl jste jít dál.
Základním postojem, který podle mých zkušeností prospívá, je přijetí svého výchozího bodu, kde nyní jste – se vším, co ho teď tvoří. Stačí jen sebe pozorovat, kam vás to táhne, co se vám chce, co nechce, bez toho, abyste to hodnotil. Třeba máte jiné potřeby než zbytek rodiny a je to v pořádku. Myslím, že většině lidí pomáhá, když o tom mohou mluvit s někým, kdo se snaží chápat a nesoudit, netlačit, nevnucovat své názory, „co pomáhá“ apod.
Zkoušel jsem si představit vaši situaci a můj obraz o vás mě opakovaně vedl k otázce, jaké to pro vás bylo v době, když maminka byla nemocná a statečně a dlouho bojovala. Citliví lidé se mohou dostat do pasti, které se dá těžko vyhnout. Past spočívá v tom, že začnou hrát roli někoho, kdo dává, kdo se stará, kdo pomáhá. Je to přirozené a mám‑li použít své subjektivní hodnocení, tak podle mě i hodnotné a dobré.
Stinnou stránkou toho může být, že se pak do takto rozehrané situace (omlouvám se za divadelní žargon) nevejdou potřeby a city jiných lidí, např. vás. Vše se točí kolem toho, komu je třeba pomoci. Přemýšlím, jestli jste například na sebe nevzal břemeno, které bylo těžké. Také jste pak mohl ztratit a ztrácet maminku dříve, než fyzicky zemřela. Mámu, o kterou jste se mohl opřít, jste zřejmě začal ztrácet již v těch sedmnácti.
Píšete o bezmoci – v ní je většinou směs smutku, bolesti a vzteku – mohl jste se zlobit na osud, Boha, na celý svět a možná někde v koutku duše i na maminku, i když vám to samozřejmě neudělala „schválně“. Přemýšlím o tom v kontextu výčitek, které zmiňujete – úplně jsem však nepochopil, k čemu je vztahujete, musel bych se doptávat. Výčitky mohou ukazovat na určitou nedokončenost vztahu s mámou (je něco, co „mělo být jinak“? Něco, co jste chtěl říci nebo slyšet? Něco, co se třeba ani nestalo a toužil jste právě po tom, aby se to stalo?) nebo také mohou být určitou převlečenou (potlačenou) zlobou. Pokud by se vás to týkalo, dovolte si i prožít zlost, zmar, křivdu, tím mamince nijak neublížíte, ona by vám (doufám) přiznala právo na různé pocity.
Mohlo by vás zajímat
Umění být nešťastný
Smutek musíte přijmout a čekat, až odezní. Naučte se být nešťastní konstruktivně.
Přečíst článek
Někdy smrt zahalí okolí zemřelého do jakési zvláštní „posvátnosti“, kterou dobře ilustruje úsloví „o mrtvých jen dobře“. Jde o projevení úcty k zemřelému. Osobně si myslím, že ono úsloví je velmi hloupé a naivní a moc úcty zemřelému nevykazuje. Myslím, že větší úctu zemřelému může prokázat velká upřímnost k sobě. Dále máte sám za sebe možnost rozvíjet svůj postoj a vztah k mamince s upřímností. Kdybyste měl možnost s mámou mluvit – a na určité vnitřní fantazijní rovině tuto možnost máte stále – myslíte, že by měla radost z upřímného hovoru nebo z „piety“?
K pietě nás zřejmě nutí i současná společnost bez spirituálního rozměru, která si s tématem smrti neví obecně moc rady. Mám zkušenost s tím, že docela zabírá nechat dál maminku žít ve vašem životě nějak jinak – Co měla ráda? Co vás naučila? Co by se jí líbilo, kdybyste dělal? Můžete a chcete nějak dál přinášet do světa něco z ní? Je‑li to vaše volba, pak to může být dobrý způsob, jak se s mámou rozloučit i zároveň ji v nějaké formě mít dál. Podle mě jsou třeba oba principy – nechat jít, pustit a zůstat. Těžko se to popisuje a i v terapii to trvá týdny, než se to začne skládat do „lepšího tvaru“.
Říkal jsem si, že by vám mohly pomoci tyto čtyři kroky:
- Zaprvé si vůbec dovolit truchlit – být v nepohodě, hledat, brečet, vztekat se, nechápat. Vytvořit si podmínky, aby truchlení bylo možné – přítomnost někoho, kdo vám naslouchá apod.
- Zadruhé najít způsob svého vlastního truchlení – aby to vyjadřovalo váš vztah k mamince – může to být odlišné od chování a prožívání zbytku rodiny i mimo chápání dalších lidí ve vašem životě.
- Zatřetí si časem dovolit přestat truchlit – někdy z úcty k zemřelému máme představu, že svůj vztah vyjádříme nejlépe délkou smutku a nedovolíme si znovu se radovat, dokud jsme vše „správně neodtruchlili“. Oslavte maminku tím, že budete šťastný, věřím, že tohle by asi nejvíc chtěla.
- Dívejte se, jestli se potřebujete od mámy vnitřně více oddělit a nechat jí v dobrém smyslu jít, „separovat se“ od ní, nebo zda potřebujete spíše hledat způsob, jak ji ve svém životě dál mít a „internalizovat“ ji – zvnitřnit si ji.
Jste změněný bolestí – možná máte nyní větší hloubku, odstup od malicherností, soucit pro druhé. Taková výbava se může hodit, spojí‑li se opět časem s radostí. Naleznete‑li význam pro to, čím jste prošel, respektive dáte‑li tomu význam a hodnotu, pravděpodobně zjistíte, že jste již na druhém břehu.
Držím moc palce.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
