Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Smrt mámy: Ve vaší duši může maminka žít dál, ale jinak.

21. 10. 2011

Dobrý den,

když mi bylo sedmnáct let, oznámila maminka všem členům naší rodiny, že je nevyléčitelně nemocná s rakovinou. Doktoři jí tehdy dávali tři až pět let života. I když tento stav nesl těžkosti (chemoterapie, ozařování, bolesti, vyšetření), drželi jsme spolu a maminku podporovali. Dokázala žít dalších osm let, do mých pětadvaceti.

Celý tento čas nás připravovala na svoji smrt. Odkázala mi byt, sestře dávala rady a zabezpečila nás. Když už se blížilo nevyhnutelné, viděl jsem na vlastní oči spoustu bolesti, kterou musela projít a zároveň i její velké odhodlání. Poslední dny jsme ji navštěvovali na onkologickém oddělení, odkud se pacienti již nevracejí.

Bude to již několik měsíců, co zemřela, a stále se s tím nemohu vyrovnat. Vzpomínám na tu bolest a beznaděj, co jsem viděl v poslední dny v jejích očích. Osm let jsem viděl umírat svoji maminku, byl bezmocný a zažil spoustu bolesti, která mě změnila. Snažím se co nejvíce pracovat a nemyslet na to. Dalo by se říci, že se vše snažím potlačit.

Mám hodně práce, studuji vysokou školu, mám koníčky. Občas, když o tomto všem sestra nebo otec mluví, se to snažím ignorovat. Ale někdy mě to dožene, zhroutím se a spoustu věcí si vyčítám. Přál bych je změnit. Nikdy jsem nebyl „svěřovací“ člověk, vše si nesu s sebou a nikomu nic neříkám. Co bych měl prosím dělat?

Adam

Názor odborníka


Milý Adame,

chtěl bych na začátku najít nějaká slova, která by reagovala na hloubku toho, co jste zažil a co cítíte – hledají se mi těžko, jako by spíš bylo namístě hluboké uctivé ticho. Ne nadarmo se drží minuty ticha za zemřelé. Přemýšlím, co jste maminčinou smrtí a vlastně celými roky před její smrtí ztratil – možná je jednou z podstatných věcí dobře třídit a zjišťovat, co vše s fyzickou ztrátou mámy odešlo z vašeho světa, co naopak zůstalo, co zmizelo „jen“ v doslovné (hmotné) podobě.

Ztráty je třeba pojmenovat, vyjádřit, odtruchlit. Z toho, co píšete, je maminka dál ve vašem srdci přítomná, z něj vám ji nemůže vzít nikdo, ani smrt. Chápu však, že nyní je toto místo obklopeno bolestí a změnit to je náročný proces, který trvá dlouho. K tomuto tématu by se dalo napsat mnoho (a také je napsána řada knih), proto přidám jen pár podnětů.

Potřebujete čas. Pokud to jde, nesnažte se věci potlačovat a chtít být dál, než jste. Bolest, zmatek a rozbouřená hladina emocí nezmizí hned. Fáze, ve které jste, bude nějakou dobu trvat a máte plné právo ji prožívat a to tak dlouho, jak potřebujete. Také máte právo si regulovat to, co prožívat chcete a co je únosné – táta a sestra to mohou mít jinak a nemusíte se cítit provinile, ani se nalaďovat na totožnou frekvenci. Možná jen truchlíte jinak.

U traumat, kam lze určitě vaši situaci zařadit, platí více než jinde, že „cesta dál je cesta skrz“ – je třeba prožít pocity, které cítíte, a také ty, které jsou a byly (z různých důvodů) zasunuté a nemohly být vyjádřeny. Je dobré dát nějakou podobu pocitům, myšlenkám a fantaziím, které máte kolem smrti maminky a celých roků předtím – třeba i nějakou tvůrčí formou obrázků, vypsáním se z toho, mluvením s přáteli, rituálním rozloučením, něčím, co vám bude vlastní a co vás i k těm bolestivým pocitům přiblíží.

Někdy je to však tak těžké, že je dobré tento proud nějak „dávkovat“, doplňovat i pozitivy, které dál v životě máte. Někdy se u traumat doporučuje „kyvadlový pohyb“ – posilování všeho dobrého v životě a pak opět pohyb směrem k traumatu a třídění, odžívání a čištění emocí, myšlenek a představ tak, aby nebyly tak bolestivé, nesvazovaly vás tolik a mohl jste jít dál.

Základním postojem, který podle mých zkušeností prospívá, je přijetí svého výchozího bodu, kde nyní jste – se vším, co ho teď tvoří. Stačí jen sebe pozorovat, kam vás to táhne, co se vám chce, co nechce, bez toho, abyste to hodnotil. Třeba máte jiné potřeby než zbytek rodiny a je to v pořádku. Myslím, že většině lidí pomáhá, když o tom mohou mluvit s někým, kdo se snaží chápat a nesoudit, netlačit, nevnucovat své názory, „co pomáhá“ apod.

Zkoušel jsem si představit vaši situaci a můj obraz o vás mě opakovaně vedl k otázce, jaké to pro vás bylo v době, když maminka byla nemocná a statečně a dlouho bojovala. Citliví lidé se mohou dostat do pasti, které se dá těžko vyhnout. Past spočívá v tom, že začnou hrát roli někoho, kdo dává, kdo se stará, kdo pomáhá. Je to přirozené a mám-li použít své subjektivní hodnocení, tak podle mě i hodnotné a dobré.

Stinnou stránkou toho může být, že se pak do takto rozehrané situace (omlouvám se za divadelní žargon) nevejdou potřeby a city jiných lidí, např. vás. Vše se točí kolem toho, komu je třeba pomoci. Přemýšlím, jestli jste například na sebe nevzal břemeno, které bylo těžké. Také jste pak mohl ztratit a ztrácet maminku dříve, než fyzicky zemřela. Mámu, o kterou jste se mohl opřít, jste zřejmě začal ztrácet již v těch sedmnácti.

Píšete o bezmoci – v ní je většinou směs smutku, bolesti a vzteku – mohl jste se zlobit na osud, Boha, na celý svět a možná někde v koutku duše i na maminku, i když vám to samozřejmě neudělala „schválně“. Přemýšlím o tom v kontextu výčitek, které zmiňujete – úplně jsem však nepochopil, k čemu je vztahujete, musel bych se doptávat. Výčitky mohou ukazovat na určitou nedokončenost vztahu s mámou (je něco, co „mělo být jinak“? Něco, co jste chtěl říci nebo slyšet? Něco, co se třeba ani nestalo a toužil jste právě po tom, aby se to stalo?) nebo také mohou být určitou převlečenou (potlačenou) zlobou. Pokud by se vás to týkalo, dovolte si i prožít zlost, zmar, křivdu, tím mamince nijak neublížíte, ona by vám (doufám) přiznala právo na různé pocity.

Někdy smrt zahalí okolí zemřelého do jakési zvláštní „posvátnosti“, kterou dobře ilustruje úsloví „o mrtvých jen dobře“. Jde o projevení úcty k zemřelému. Osobně si myslím, že ono úsloví je velmi hloupé a naivní a moc úcty zemřelému nevykazuje. Myslím, že větší úctu zemřelému může prokázat velká upřímnost k sobě. Dále máte sám za sebe možnost rozvíjet svůj postoj a vztah k mamince s upřímností. Kdybyste měl možnost s mámou mluvit – a na určité vnitřní fantazijní rovině tuto možnost máte stále – myslíte, že by měla radost z upřímného hovoru nebo z „piety“?

K pietě nás zřejmě nutí i současná společnost bez spirituálního rozměru, která si s tématem smrti neví obecně moc rady. Mám zkušenost s tím, že docela zabírá nechat dál maminku žít ve vašem životě nějak jinak – Co měla ráda? Co vás naučila? Co by se jí líbilo, kdybyste dělal? Můžete a chcete nějak dál přinášet do světa něco z ní? Je-li to vaše volba, pak to může být dobrý způsob, jak se s mámou rozloučit i zároveň ji v nějaké formě mít dál. Podle mě jsou třeba oba principy – nechat jít, pustit a zůstat. Těžko se to popisuje a i v terapii to trvá týdny, než se to začne skládat do „lepšího tvaru“.

Říkal jsem si, že by vám mohly pomoci tyto čtyři kroky:

  • Zaprvé si vůbec dovolit truchlit – být v nepohodě, hledat, brečet, vztekat se, nechápat. Vytvořit si podmínky, aby truchlení bylo možné – přítomnost někoho, kdo vám naslouchá apod.
  • Zadruhé najít způsob svého vlastního truchlení – aby to vyjadřovalo váš vztah k mamince – může to být odlišné od chování a prožívání zbytku rodiny i mimo chápání dalších lidí ve vašem životě.
  • Zatřetí si časem dovolit přestat truchlit – někdy z úcty k zemřelému máme představu, že svůj vztah vyjádříme nejlépe délkou smutku a nedovolíme si znovu se radovat, dokud jsme vše „správně neodtruchlili“. Oslavte maminku tím, že budete šťastný, věřím, že tohle by asi nejvíc chtěla.
  • Dívejte se, jestli se potřebujete od mámy vnitřně více oddělit a nechat jí v dobrém smyslu jít, „separovat se“ od ní, nebo zda potřebujete spíše hledat způsob, jak ji ve svém životě dál mít a „internalizovat“ ji – zvnitřnit si ji.

Jste změněný bolestí – možná máte nyní větší hloubku, odstup od malicherností, soucit pro druhé. Taková výbava se může hodit, spojí-li se opět časem s radostí. Naleznete-li význam pro to, čím jste prošel, respektive dáte-li tomu význam a hodnotu, pravděpodobně zjistíte, že jste již na druhém břehu.

Držím moc palce.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.