Stojím na venkovském hřbitově u jednoho ze skupiny broumovských barokních kostelů. Je krásný den, nad hlavou mám modré nebe a do očí mi svítí podzimní slunce. Kolem mě jsou rozesety náhrobky, které zřetelně ohlodává zub času a vrací je, zakryté peřinou z břečťanu, zpět matce přírodě. Na první pohled fotogenické místo ke mně začíná promlouvat svým hlubinným jazykem. Nechám na sebe působit sílu osudů lidí, kteří zde byli přede mnou? Nebo nacvakám pár fotek a pojedu dál?
S chozením na hřbitov jsem se v dětství moc nesetkala. Máme v rodině dlouhověkost, a tak mi blízcí lidé začali umírat až na prahu dospělosti. Možná proto jsem tehdy návštěvu hřbitova vnímala jako formalitu. Na Štědrý den dopoledne jsme zašli na hřbitov, zametli hrob, zapálili svíčku a chvíli postáli v tiché modlitbě. Lidé na náhrobku nesli sice stejné příjmení jako já, ale už dávno mi bylo řečeno, že k nim nikdy patřit nebudu, že se přece vdám.
Později jsem si zvykla i tyto bleskové návštěvy vynechávat, protože přece chystám Vánoce a mám své práce dost. Psychoterapeutický výcvik a stárnutí mě ale přimělo o koloběhu života uvažovat jinak. I přesto, že těla již nejsou živá, magie života a smrti stále působí. Někdy jen tak, že na místě bývalého hrobu je obdélníkové místo porostlé houbami.
K tomu, abych zažila silný emoční zážitek, mi stačí málo. Začnu si číst cizí náhrobky a počítat věk úmrtí. Na hrobkách se pak doslova otevře rodová historie: vidím fotku muže mladšího než já, který zemřel již před 15 lety. Byl to motorkář? Nebo měl nějakou nemoc? Jak to asi prožívají jeho rodiče? Pod ním další mužské jméno o tři roky mladší, zemřel předloni. Byli to dva bratři, kteří s odstupem času tragicky zahynuli? Nebo zasáhl covid? Jak asi vypadalo období mezi těmito úmrtími? Cítím bolest matky, která přijde o dospělého syna, ale když pak ztratí i druhého… jak žije? Jak vypadá její den? S čím se ráno probouzí? Koho volí?
V sudetských oblastech, ale i na pražských hřbitovech si také všímám jazykové rozmanitosti. Na německých náhrobcích na počátku čtyřicátých let převažují ženská jména. Muži už se z války asi ani do hrobů nevraceli… A pak nápisy končí, přibývá ale mnoho slovenských a maďarských jmen. Co se tu dělo? Jak se sousedé smířili s tím, že přišli o známé? Co o odsunech a přesunech obyvatelstva říkali svým dětem? Jaké to je, vidět na hřbitovech stále přítomné mlčící připomínky historických traumat?
Osudy jednotlivců ovlivňují rodiny a společenství. Tvoří příběhy vesnic i celých území a přeneseně mají vliv nejen na naši zemi, ale i na celou Evropu. Kolik této historické bolesti bylo zaléčeno a kolik se přenáší na další generace? Nakolik je neporozumění dnešního světa jen odrazem minulých útrap? Nakolik lze xenofobii a nenávist přičíst zkušenostem našich předků, o kterých se nemluvilo?
Pomalu se posouvám dále a na náhrobku vidím nápis Spinkej v pokoji. Dochází mi, že stojím u dlouhé řady dětských hrobů. Dopadají na mě osudy žen a rodin, které přišly o to nejcennější, co měly. Miminka, která zemřela pár dní po porodu, ale i starší, pětiměsíční, dvouletá. Narodila se a zemřela. Proč?
Slzy tu už nepřemůžu. Jen dýchám a napojuji se na tíži lidského bytí, jehož jsem součástí. Cítím bolest svých ztrát, cítím bolest ztrát mých klientů a klientek a nechávám sebou proudit univerzální pocity, které přesahují do jiných časoprostorů. Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.
Odcházím ze hřbitova ven, opouštím jeho genius loci a jsem vděčná. Za to, že jsem – tady a teď. Za to, že mám rodinu a také že jako terapeutka můžu být u toho, když se napravují rodinné křivdy. Za to, že vím, jaké to je milovat a být milována. Ale i za to, že vím, jak moc bolí někoho ztratit. Silné emoce dělají život skutečným.
