Už léta mám hrůzu z lékařů, která se vyvinula po nečekané onkologické diagnóze v těhotenství a následně po několika střetech s arogantními lékaři. Moc jsem se ptala. Když se mi po letech v roce 2015 nahromadily další zdravotní potíže, uvědomila jsem si, že se odborné péči nevyhnu, a vyhledala jsem psychologa. Ten stanovil syndrom bílého pláště, avšak podmínil svou péči léčbou antidepresivy u psychiatra, aniž by si nechal vysvětlit, že už nízké dávky beru kvůli migrénám. Při druhé schůzce jsem v doprovodu manžela nabízené řešení odmítla.
Nevím teď, co dělat. V souvislosti s depresí kvůli koronaviru bych pomoc potřebovala, ale už jenom telefonovat se sestrou nebo lékařem mi způsobuje dušnost, nevolnost a záchvaty paniky. K lékaři jsem schopna jít, jen pokud od někoho vyžebrám Neurol. Obvodní lékařka se už dříve vyjádřila, že jsem slabý kus, takže tam asi nezavolám. Cítím se v pasti. Druhým problémem je spánek. Usínám pozdě od dětství, nyní mám ještě můry, kdy se rozdělím na mnoho osob a ty všechny spolu bojují stylem všichni proti všem. Zažila jsem i spánkovou paralýzu, kdy mě navštívil mrtvý muž mé kamarádky. Je mi bídně a nevím, co dělat.
Jaga, 52 let
Názor odborníka
Milá paní Jago,
soucítím s vámi a chápu, že to není lehké. To, co popisujete, jsou příznaky, které patří mezi skupinu úzkostných poruch. Neurol, který vám dočasně uleví, ale není řešení, je to jen jakási momentální „záplata“.
Dnes se opravdu léčí úzkostné stavy antidepresivy, která ovlivňují „mozkovou chemii“ a uklidňují přehnané poplachové reakce. Malé dávky – jak sama vidíte – stačit nebudou, když nestačily dosud. Jediné řešení tedy opravdu vidím v návštěvě psychiatra a u něj nastavení léčby (kdy počítáme u takovýchto potíží nejméně s rokem užívání plných dávek zvoleného antidepresiva).
Z psychoterapií je doporučována kognitivně behaviorální terapie (KBT), která se nevrtá příliš ve vaší minulosti, ale nacvičuje, jak úzkostné reakce zvládat, podbíhat a jak se jim vyhnout. Patří mezi ty krátkodobé – něco přes deset sezení s nácvikem.
Aktuálně by vám mohla pomoct metoda paradoxní intence, kterou (už několikrát zapomenutou) před válkou znovu objevil vídeňský psychiatr Viktor E. Frankl. Spočívá v tom, že paradoxně si přejeme to, čeho se bojíme. Tedy představte si, co nejhoršího by se mohlo při telefonování se zdravotníky stát, a řekněte si, že to byste chtěla. Strach skutečně v tu chvíli zmizí.
V těchto dnech funguje řada krizových linek, není problém na některou zavolat, zejména když máte doma někoho, kdo vás v tom podpoří a dodá odvahu.
Přeju vám, aby se zadařilo!
Radkin Honzák, psychiatr
