Seminář Pavla Špatenky: Otevřít se vztahům
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna
Foto: Shutterstock.com

Straním se lidí: O změnu stojí za to bojovat.

Alena Řehulová 2. 3. 2012

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Přeji krásný den.

Píši sem s jedním problémem, se kterým se potýkám už delší dobu. Mám strach z vyjádření pocitů k lidem a všeobecně s komunikací s nimi. Všechno začalo, když jsem přestoupila na novou školu. Říkala jsem si, že poznání nových lidí mi prospěje a i když to tak v prvních chvílích vypadalo, nebylo tomu tak. Začala jsem lidem říkat své pocity k ostatním, jenže je to ten typ lidí, kde ví hned všichni všechno.

Rázem mi to došlo a řekla jsem si, že už nikdy víc nikomu svoje pocity nebudu říkat, že budu raději žít v přetvářce a předstírat, že mi nikdo nevadí. Takhle žiji už druhým rokem. V podstatě jsem úplně ztratila zájem o svoje okolí. Když jedu v autobuse, nekoukám se kolem sebe, když jdu po ulici, koukám do země a vždycky, když někoho vidím si povídat, mám špatný dojem, že je to o mě.

Nemám v podstatě komu se svěřovat se svými problémy, jelikož když to řeknu jedné osobě, rázem to ví i všichni ostatní. A když se chci vyzpovídat rodičům, pošlou mě do „háje“. Bojím se o svou budoucnost, nedovedu si ji představit. Všechny moje životní cíle padly a já už v podstatě nemám proč se snažit.

Pravou přítelkyni mám jednu a ohledně vážnějšího vztahu mám pocit, že bych ho nezvládala. Když se nad tím tak zamyslím, neměla bych nejspíše ani čas. Nemám chvíli na sebe, natož na někoho jiného. A asi proto jsem ztratila zájem o svoje okolí. Bojím se pustit si k srdci kohokoliv, protože se bojím, že ten dotyčný odejde.

Hana

Názor odborníka


Milá Hanko,

píšeš o potížích v komunikaci se svými spolužáky, o tom, že jsi ztratila důvěru v lidi obecně, a proto se raději uzavíráš do sebe, je to tak pro tebe bezpečnější. Cítíš ale, že ani to není správná cesta. Moc dobře rozumím, že ti v tom není dobře. Jsem ráda, že se svým trápením nezůstáváš sama a napsala jsi nám, což vnímám jako první krůček k hledání nového postoje k lidem, který by ti v životě fungoval lépe než ten dosavadní.

Počátek svých současných potíží spojuješ s přestupem na novou školu. Nerozumím ale dost dobře tomu, co se tehdy v nové třídě odehrálo. Sdělovala jsi spolužákům svůj názor na ostatní dívky a chlapce, což se ale nakonec otočilo proti tobě. Znamená to, že jsi někoho kritizovala za jeho zády a on se to následně dozvěděl? Pokud by to byl tento případ, představuji si, jak nepříjemně muselo danému člověku být, když se to dozvěděl, a jak nepříjemně následně muselo být i tobě.

I když kritizovat někoho z očí do očí nutně znamená vyvolání konfliktní atmosféry, lidé to ocení jako férovější, než když se o jejich špatných vlastnostech mluví nepřímo a bez nich. Tehdy už to zavání pomluvou. Opravdu ale nedovedu z tvého dopisu posoudit, do jaké míry zrovna toto byl i tvůj případ.

Po této zkušenosti s novou třídou jsi získala dojem, že nemá smysl ostatním dávat najevo, co si o nich myslíš. Začala jsi předstírat, že ti všichni vyhovují. Myslím, že je úplně v pořádku, že si s někým rozumíš více a s někým méně nebo třeba vůbec. Že se ti něčí vlastnosti líbí, jiné se ti protiví. Připadá mi ale, že jde o formu, jak to danému člověku dát najevo, a je otázka, zda je vždy opravdu nezbytné mu to sdělovat.

Jak ale píšeš dál, tato nepříjemná situace ve třídě vedla k tomu, že sis začala od ostatních lidí udržovat větší odstup: přestala ses jim kvůli obavám ze zklamání svěřovat, přestala si o ně mít zájem. Představuji si, co se tehdy muselo dít, že tě to dovedlo až k tak definitivnímu řešení a přemýšlím, zda to opravdu začalo přechodem na novou školu, nebo je to něco, co v tvém životě mělo své místo už dříve.

Píšeš, že tě s tvými problémy pošlou „do háje“ i rodiče. Uvažuji, jak blízký vztah s nimi máš a zda i rodiče mají tendence si ve svých vztazích držet pevné hranice a za ně nikoho nepustit. Jsem přesvědčená o tom, že i v dospívání potřebuje mladý člověk podporu rodičů a pokud ji nedostává, je vše mnohem těžší.

Neangažovanost ve vztazích je určitě bezpečnější. Sama píšeš, že se bojíš pustit si někoho k sobě blíž, protože máš strach, že tě opustí nebo jinak zraní. Určitě jsou lidé, kteří ke svému životu ostatní příliš nepotřebují a je jim o samotě dobře, dokonce ji rádi vyhledávají. Z tvého dopisu ale tento dojem nemám, naopak už z toho, že ses rozhodla napsat, usuzuji, že osamocený život bez blízkých vztahů je pro tebe hodně těžký.

Audio kniha ke stažení

Kdy už je to porucha?

Co dělat, když vám do života vstoupí psychické problémy? Situaci, která jednoho dne postihne téměř každého člověka, se věnují Kamila Thiele, Nela G. Wurmová, Alena Večeřová Procházková a Vojtěch Pišl.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Kdy už je to porucha?

Co dělat, když vám do života vstoupí psychické problémy? Situaci, která jednoho dne postihne téměř každého člověka, se věnují Kamila Thiele, Nela G. Wurmová, Alena Večeřová Procházková a Vojtěch Pišl.

Stáhnout

Konec tvého dopisu ve mně vyvolává obavy, jak moc ještě sama zvládáš současnou situaci. Píšeš o ztrátě cílů a nedostatku času sama na sebe. Cítím z toho zoufalost a bezmoc. Je moc fajn, že máš blízkou kamarádku, se kterou můžeš alespoň část svých obav sdílet. I přesto bych tě v tuto chvíli ráda podpořila v tom, aby ses porozhlédla ve svém okolí, zda není někde na blízku nějaká odborná pomoc.

Působí u vás ve škole nějaký psycholog? Bývá přínosné si s ním o potížích promluvit blíže, psycholog by tak mohl komplexněji posoudit závažnost tvých obtíží a případně ti i cíleně doporučit nějakého odborníka mimo školu. Vhodný kontakt ti jistě pomohou najít i pracovníci linek důvěry. Tvé potíže s kolektivem se mi zdají hlubší než jen neporozumění si se spolužáky a určitě stojí za to hlouběji zapátrat, jak k nim došlo a jak s nimi dál naložit.

Hanko, přeji hodně sil v boji se svými předsudky vůči ostatním lidem, určitě to má smysl.

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.