Mám problémy s pocitem na zvracení, hlavně ráno když mám jít třeba do školy, k lékaři nebo někam cestovat. Zajímavé je, že v tu chvíli mám hrozně citlivý krk i ústa na každý dotek. Stačí že se trochu silněji dotknu krku a už zvracím. To samé třeba když vložím lžičku do úst a to stačí jen na okraj úst. Navíc se podobné problémy objevují, když mám jíst na veřejnosti. Někdy se začnu dávit, i když s někým mluvím. Zvracení se navíc negativně projevuje na mojí váze. Moje problémy asi pramení z toho, že jsem nikdy nemutoval (je mi 21 let), takže mám na svůj věk docela vysoký hlas, za který se spíše stydím. Kromě toho jsem introvert, takže mám obavy, když jdu někam do společnosti známých lidí, že si s nimi po chvíli nebudu mít co říct, což přispívá k mému stresu, když mám někam jít (na světě neexistuje žádný člověk, se kterým bych měl stále co říct – i když mluvím s rodiči, příbuznými apod., tak si po chvíli nemáme co říct). Hlas jsem se snažil řešit na foniatrii, ale výsledky zatím nejsou příliš znatelné, dost možná jsou problémy s hlasem psychického původu. Další problém, který mě trápí je, že mám docela dost křivé přední zuby a předkus. Vzhledem k silnému dávícímu reflexu si ale o rovnátkách můžu nechat jenom zdát – dávit se začnu při pouhém čištění zadních zubů, natož abych tam měl kroužky a drátky. Výše zmíněné problémy jsem se snažil řešit u psychiatra (předepsány antidepresiva) a u dvou psychologů. Bohužel jsem se v léčbě nikam neposunul, proto hledám pomoc zde.
Chimorinkaari
Názor odborníka
Dobrý den,
dovedu si představit, že časté pocity na zvracení či zvracení musí být pro Vás hodně náročné. Zkusím se teď zamyslet nad Vašimi řádky a napíšu Vám, co mě při čtení napadalo a na co bych se Vás ráda zeptala, kdybych s Vámi vedla terapii. Nepůjde o jasně definované rady, spíš o vodítka, náměty, a bude už na Vás, co z nich Vás zaujme, nad čím se zamyslíte nebo co vyzkoušíte.
Předně bych chtěla ocenit Vaši vytrvalost a to, jak intenzivně svůj problém řešíte: kontaktoval jste lékaře, zkoušel jste léčbu u psychiatra i dva psychology. Oceňuji, že i přesto, že jste se v léčbě nikam neposunul, to nevzdáváte a hledáte pomoc zde. U toho, že jste se nikam neposunul, bych se ale ráda zastavila: dokázal byste přesto říct, co pro Vás bylo při práci s psychology užitečné, co Vám připadalo zajímavé, dobré? Nebo naopak co Vám vůbec nevyhovovalo? Napadá mě totiž, že je možné, že u třetího psychologa či psychoterapeuta už byste mohl uspět, že je možné, že Vám nevyhovoval způsob práce těch, na které jste narazil. Kdybyste se rozhodl hledat dál, je fajn vědět, co Vám sedělo či nesedělo, abyste mohl i v utváření průběhu terapie být více partnerem, který si řekne, co potřebuje nebo co mu nepřipadá užitečné.
Píšete, že vidíte možnou příčinu svých problémů s dávením: docela vysoký hlas, za který se spíše stydíte, a že sám sebe vnímáte jako introverta, který nemá nikoho, s kým by si měl stále co říct. Víte co? Já taky asi nemám žádného člověka, se kterým bych si měla stále co říct – jsou chvíle ticha, mlčení, kdy se buď neděje vůbec nic, nebo rozhovor začne vést ten druhý.
Není třeba pořád mluvit
Tak mě napadá: Jak to máte s pocitem odpovědnosti za to, aby řeč nestále, když se s někým bavíte? Neberete si ji celou na sebe? Umíte si říct, že pokud nic nenapadne Vás, třeba napadne toho druhého? A když ne, nic se neděje a můžete společně mlčet? Říkám si, že jednou z cest, kterou byste mohl vyzkoušet, je právě zaměřit se na to, jak trávíte čas s druhými, jak s nimi komunikujete.
Napadlo mě, jestli umíte v rámci rozhovoru opravdu poslouchat druhého, nebo jestli si spíš už předem v duchu formulujete odpovědi – jak to dělá spousta z nás. Možná by Vám pomohlo snížit nejistotu v komunikaci, kdybyste se zaměřil na naslouchání, dal si za cíl, že opravdu porozumíte tomu, co Vám druhý chce sdělit. Nemusíte v takové konverzaci mnoho dělat, stačí dávat najevo, že posloucháte, třeba přikývnutím nebo stručným zopakováním toho nejdůležitějšího, abyste si ověřil, jestli rozumíte správně, případně se doptávat na to, co Vám ještě není jasné nebo co Vás zajímá. Myslím, že spousta lidí ocení, když jim někdo opravdu naslouchá a snaží se jim porozumět a že ten pocit, že si nemáte s lidmi pořádně co říct, by se mohl zmírnit.
Další věc, která mě napadá ke komunikaci: bylo by Vám k něčemu užitečné, kdybyste se zeptal blízkých lidí, třeba rodičů nebo dobrého kamaráda, jak Vás vnímají v kontaktu s druhými? Třeba byste zjistil, že to, jak vidíte sám sebe „zevnitř“, neodpovídá tomu, jak Vás vidí druzí, třeba by ani netipovali, že máte problém s udržením rozhovoru.
Pracovat s nedostatky i silnými stránkami
Z Vašeho textu nevyplývá, jak moc jste i navzdory svým potížím schopen fungovat, když třeba, jak píšete, máte někam jít, tak jestli Vám zvracení zabrání v odchodu, nebo jestli i přesto jdete? Pokud je to tak, že přesto jdete (trochu spekuluji a předpokládám, že ano), zmírní se pak Vaše pocity na zvracení? Nebo úplně zmizí? Jsou třeba případy, kdy ano, a případy, kdy ne? Doporučila bych Vám sledovat si, co Vám pomáhá (jaké prostředí, kteří lidé, jaké Vaše myšlenky…), a co naopak problém zhoršuje. A potom na těch pozitivních momentech zkusit stavět, zkusit vzít to, co Vám pomáhá, a zkusit to více využívat, více rozvíjet. Můžete si třeba i psát, kdy se Vám „dařilo“, tj. kdy jste pocity na zvracení neměl nebo měl, ale překonal je, a co k tomu pomohlo. Mám zkušenost, že pozornost věnovaná tomu, co se daří, může pomoci, aby se dařilo více.
Vím, že jste ve svém dotazu psal o problémech, které máte, protože hledáte pomoc. Zároveň ale, kdybych s Vámi pracovala, by mě zajímalo i to, jaké svoje silné stránky a přednosti vidíte? Jestli je umíte vidět. Zase mě napadá, že k tomu, abyste si v kontaktu s druhými více věřil, by mohlo pomoci si svoje silné stránky více uvědomovat, třeba si je i napsat a občas si je připomínat.
Ještě bych se chtěla zastavit u toho, že píšete, že máte docela vysoký hlas, za který se spíše stydíte. Zaujalo mě, že píšete, že používáte relativizující slovíčka „docela“ a „spíše“. Jako by se na Váš hlas dalo dívat i jinak, než že je moc vysoký, a jako byste se vlastně nestyděl vždycky. Jak to tedy s Vaším hlasem je? Jak vysoký nebo hluboký „by měl být“ hlas 21letého muže? Odkud jste si půjčil měřítko? A odkud vlastně pramení ten stud? Je to tak, že se někdy stydíte a někdy ne? Může být takový vyšší hlas i k něčemu dobrý? Píšu Vám teď otázky, na které bych se Vás ptala, kdybychom spolu pracovali. Měla bych chuť vést dialog s tím přesvědčením, že máte moc vysoký hlas a že je dobré se za takový hlas stydět, a pomocí výše uvedených a podobných otázek ho zkusit zpochybnit.
Využívejte celý web.
PředplatnéA k zubům: tady vůbec nejsem odborníkem, ale napadá mě, pokud je Vás pocit na zvracení přítomen jen v některých situacích, jestli by třeba nebyla řešením rovnátka jen na noc? Případně, jestli byste si na trvalou přítomnost něčeho cizího v ústech nezvykl a pak už ji ani nevnímal? Nebo jestli neexistují rovnátka jen na přední zuby? Doporučila bych Vám poradit se s ortodontistou (je ale možné, že už jste to udělal).
Závěrem bych Vás ráda povzbudila, abyste ani nadále nevzdával naději, že se může něco změnit k lepšímu. A abyste třeba dal ještě šanci i psychoterapii, věřím, že když najdete takového terapeuta, který Vám sedne, můžete společně udělat velký kus dobré práce. Držím palce!
