Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.
S prosbou o vysvětlení ztráty sebekontroly ve vztahu k jídlu v průběhu dne se na nás obrátil čtenář Honza. Požádal, abychom dotaz předali psychiatričce a psychoterapeutce Aleně Večeřové Procházkové. A pokračuje:
Před časem mluvila na Festivalu Psychologie.cz MUDr. Alena Večeřová Procházková o propojení mozku s koloniemi mikrobů v našem těle. Mám od té doby pocit, že mě později během dne začnou ovládat nenažrané miliardy mikroorganismů nebo „parazitů“. Jestli to nějak takhle může být, jak to funguje? Jak si může břicho takhle převzít uzdu a navést mě do lednice?
Mám hodně načteno o vůli a disciplíně, povídám si o tom s lidmi, co se v tomto ohledu lépe ovládají, ale mám pocit, že jim to prostě funguje jinak. Že mi jakékoli rady k ničemu nejsou. Dopoledne jsem svéprávný, odpoledne mátoha, večer idiot, co sežere dětem čokoládu.
Odpověď Aleny Večeřové
Milý Honzo, váš příběh mě oslovil. Mám to někdy stejně. Stává se mi také, že se večer měním v debila, co dětem sežere čokolády, pokud nejsou zamčené. Taky to vnímám jako problém, ale protože jsem zatím stále zdravá, řešení zcela nestrategicky (a zároveň jako mnoho ostatních lidí) odsouvám: až nastane problém, budu ho řešit. Vzadu v hlavě ovšem sedí malý skřítek nebo hlásek, který zřetelně říká: „Álo, až nastane problém, bude pozdě.“
Při psaní odpovědi jsem se tedy musela podívat do tváře vlastním démonům. Dala jsem si na čas. Abych v tom nebyla sama, vyzpovídala jsem taky svou rodinu, přátele a známé. Ujistila jsem se, že jsem normální, že mám stejné problémy jako ostatní, a pak jsem mohla na článku začít pracovat. Dozvěděla jsem se věci, co jsem zatím nevěděla, tak se o ně s vámi a se čtenáři Psychologie.cz podělím.