Dobrý den,

na krku mám třicítku, mám práci, která mě baví, ale mám v ní velký problém s kolegyněmi.

Jsem často předmětem jejich pomluv. 

Racionálně si to dokážu zdůvodnit tak, že mi závidí – jsem pohledná, nemusím se starat o děti jako ony, zajímám se o jiné věci než ony… Vlastně o nich ani já sama nemám valné mínění a jsem přesvědčená, že když můžou, tak rády uškodí.

Ve vztahu jsem s rozvedeným mužem se dvěma dětmi, které máme na víkend 1× za čtrnáct dní. Problém je ve mně, nemám je ráda a nemám ráda, jak se k nim partner chová, štve mě, že každý měsíc odchází pět tisíc jejich mamince a já na ně vlastně doplácím, nevím, jak se s tím mám vyrovnat.

Navíc, když se napiji, tak partnerovi děti vyčítám a říkám dosti nepěkné věci, které si za střízliva jen myslím a v životě bych mu to neřekla. Bože, jak já ty parchanty nesnáším.

Svoji emocionální nepohodu řeším nakupováním, ale to mě udělá šťastnou jen na chvíli. Rodinu už nemám, všichni již zemřeli, přátele taky nemám.

Mám pejska, kterého mám ráda, je to moje miminko.

Abych to shrnula, má se to tak, že tady na tom světě nechci být, nevím, proč bych tu měla přežívat. Nemám to tu ráda, vše je tak cizí a vzdálené. Cítím se tu jak na návštěvě. Je to plácání od ničeho a k ničemu. Léky mi nepomáhají, přestože mám tu nejlepší péči. Jsem špatná a nepatřím sem. Takhle to cítím. Snažím se na sobě stále pracovat, ale nikam to nevede a krátký pocit štěstí je jen vykoupen neskutečně hlubokou vnitřní bolestí.

Jak mám žít a proč?

kandiru