Dobrý den,
mám dva syny, jednomu je 7,5 a druhému skoro 5 let.
Starší syn je velmi otevřený, ke všemu se hned přizná a pokud má problém, vždycky přijde, i když to znamená, že třeba dostane vynadáno. Naše děti netrestáme, ano, občas se nevyhneme zvýšenému hlasu, ale následně si sedneme a o všem si promluvíme. Vyrůstala jsem v rodině, kde se hledaly záminky k potrestání a tajení věcí bylo na denním pořádku z důvodu strachu.
Proto mě překvapilo, že mladší syn před námi vše tají, ačkoliv mu hrozí maximálně promluvení do duše následované objetím. Dobře, ještě umím pochopit, že zatajil rozbitou skříňku ve školce – měl nám to doma vzkázat a nevzkázal, řešili jsme to až druhý den s učitelkou. Dostal vynadáno a řekli jsme mu, že by dostal vynadáno méně, kdyby se přiznal dříve, a že nám tyto věci musí říkat, že to samozřejmě vyřešíme, uhradíme a zapomeneme na to. To se i stalo.
Co ale nedovedu pochopit – on nám tají i pozitivní věci. Sám se naučil psát některá slova a kdybych v pokoji nenašla papír, nevěděla bych to. I tak na pochvalu tvrdí, že to nepsal a neumí to, přitom je to jeho písmo. Nebo se ve školce přihlásil do dobrovolných aktivit a my to zjistili náhodou až po měsíci. Na přímý dotaz řekne, že nám to prostě nechtěl říct, ale důvod se od něj nedozvíme.
Ze školky víme, že má své tři kamarády a na nikoho jiného včetně učitelů nijak moc nereaguje, dělá si věci po svém. Nevidím na tom nic špatného, ale bojím se, aby mi jednou nezatajil opravdový průšvih. Vše tají i před bráchou a babičkami. Poradíte?
S.
Názor odborníka
Dobrý den,
vašemu strachu, aby vám syn nezatajil v budoucnu nějaký průšvih, rozumím. Z toho, co popisujete, mi připadá, že jeho chování je o to víc nápadné vedle staršího bratra, který je jeho opakem. Možná kdyby byl i starší syn spíše uzavřenější, tolik by vás to nepřekvapovalo.
V každém případě neexistuje nějaké pravidlo o tom, že by se dítě mělo svěřovat rodičům nebo jiným blízkým. Je to spíše otázka povahy. A tady se zdá, že váš mladší syn bude spíše uzavřenější a nebude mu sdělování osobnějších věcí příliš vlastní. Koneckonců nevím, jak to v téhle oblasti máte vy nebo váš muž. Někdy nemusíme hledat příliš daleko v tom, odkud nějaký povahový rys může pocházet.
To, co mi připadá na rodičovství jako jedna z nejtěžších věcí, je právě respektovat individualitu každého z našich dětí a následně přizpůsobit náš přístup ke každému z nich. Jistě je možné pomoci dětem rozvíjet jejich komunikační schopnosti a sociální dovednosti. Nejde je ale úplně předělat. Je moc fajn, že respektujete to, že si dělá věci po svém. Napadá mě několik námětů, jak můžete podpořit jeho schopnost komunikovat a dát o sobě světu třeba nějakou zprávu.
Jděte příkladem. Povídejte vy o tom, jak jste se měla, co jste dělala.
Zajímejte se, ale nevyptávejte se příliš. Když uvidíte, že se mu mluvit nechce, nechte to tak. Pokud se ptáte, dávejte otázku na kterou se dá odpovědět více větami než pouze ano – ne (Co tě dneska nejvíc bavilo? oproti Měl ses dneska hezky?).
Můžete zavést večerní rituál a před spaním si společně každý říct za sebe jednu věc, která byla ten den nejlepší a jednu, která se moc nepovedla. Získáte tak alespoň nějakou představu o tom, co se v synovi odehrává, jak se mu daří.
Pokud se vám s něčím svěří, oceňte ho. Můžete mu říct jak je pro vás důležité, že vám něco takového řekl a vážíte si toho.
Nevyčítejte mu, že vám něco neřekl.
Pokud řešíte nějaký „průšvih“ ze školky, zkuste to v klidu. Děti si nepamatují racionální vysvětlení, že kdyby to řekl sám, zlobili byste se méně. Zapamatují si zážitek, pocit a tím se pak řídí i příště.
Využívejte celý web.
PředplatnéBuďte trpělivá. Syn je ještě malý a má čas se s vaší podporou rozvíjet a dozrávat.
Přeji hodně síly a nadhledu.
Irena Teichmanová
