Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Syn s Aspergerovým syndromem: Nedostatek povinností stav nezlepší.

26. 6. 2012

Dobrý den,

mám syna, kterému je pětadvacet let. Ve dvaceti letech, tedy již poměrně pozdě, mu byl za pobytu v PL diagnostikovám autismus, respektivě Aspergerův syndrom. Syn nedodělal střední školu, sociálně se zhroutil. Je v ID, pořád zavřený doma. Mimo jiné trpí silnou sociální fobií a obsesemi. Bere léky, sice nerad, ale bere. Je velmi chytrý a poslední dobou pociťuje, že jeho život je jiný než život většinové populace.

Ztrácí zájem i o netovou komunikaci, i když PC byla jeho jediná radost. Bojí se o svou budoucnost, že se z ID neuživí. Nikdy nebude bydlet sám. Neuživí svou partnerku, po které touží. Jeho život nemá cenu. Hrozně ho rozčilují nepravosti v politice, bezohlednost k obyčejným lidem. Ráda bych mu pomohla, ale upřímě řečeno už jsem z něho dost unavená. To věčné rozebírání situací. Snažím se mu navrhovat nějakou činost, ale nechce vyléz ven ze své ulity.

Do budoucna uvažuji i o nějakém bydlení, kde by se mu postarali o jídlo a ostatní věci. Něco jako DD, ale pro mladé lidi. O ničem podobném nevím. Rozhodně ne však PL, to v žádném případě. Existuje v ČR něco pro vysokofunkční autisty?

Michaela

Názor odborníka


Dobrý den,

váš dotaz je mi velmi blízký, umím se vcítit do situace vás i vašeho syna. Mnoho z věcí, které popisujete, totiž znám z vlastní zkušenosti. I mně byl v dospělém věku (shodou okolností taky ve dvaceti letech) diagnostikován Aspergerův syndrom, i já trpěla v adolescenci silnými úzkostmi s projevy sociální fobie. Taky mě velice trýznilo vědomí, že jsem jiná než moji spolužáci a ostatní lidé v mém okolí, objevovaly se u mě depresivní myšlenky, ztráta zálib a aktivit. Neměla jsem kamarády, nechodila jsem mezi lidi, což mi jenom bolestně připomínalo mou „nekompatibilitu“ s okolním světem.

Proč o tom píšu? Protože se mi nakonec po letech tápání podařilo naučit se s těmito pocity žít docela vyrovnaný život. Neříkám, že dnes je všechno snadné. Ani že ty pocity a těžkosti zcela zmizely. Rozdíl je ale v tom, že dnes se na depresivní a úzkostné myšlenky umím dívat víc s nadhledem. Uvědomuji si, že mi je našeptává moje deprese a úzkost a že se jimi nemám nechat ovládnout. A fakt, že já našla cestu z pasti osamělosti, úzkosti a deprese, mě vede k přesvědčení, že se to může povést i někomu dalšímu, třeba vašemu synovi.

Zůstává otázka jak. To, že chcete vy, je sice hezké i důležité, ale nepostačuje to. Především musí chtít on sám. Jenže z toho, jak ho popisujete (sociální fobie, obsese, ztrácení zájmu o věci, které ho těšily…), se mi zdá, že ho jeho psychické trápení natolik vyčerpává, že mu na takové něco nezůstává energie.

V tom by mu mohla pomoct farmakoterapeutická léčba. Píšete, že syn už léky bere. Ovšem z toho, co píšete o obsesích, sociální fobii a ztrátě zájmů, se zdá, že nejsou moc účinné. Léky na lidi s Aspergerovým syndromem nebo jinou poruchou autistického spektra často působí jinak než na většinovou populaci. A jelikož je Aspergerův syndrom relativně nová diagnóza, mnozí psychiatři se s lidmi s Aspergerovým syndromem ještě nesetkali a nemají proto dostatek zkušeností, aby pro ně zvolili vhodnou farmakoterapeutickou léčbu. Doporučuji vám najít ve vašem okolí psychiatra, který se specializuje na poruchy autistického spektra a prokonzultovat s ním léčbu vašeho syna. Změna léků by mohla přinést zlepšení psychického stavu a dát vašemu synovi energii začít pracovat na změně své situace. Taky by bylo dobré pouvažovat nad možností psychoterapie. Opět bych však volila člověka, který má zkušenosti s lidmi s poruchou autistického spektra.

Druhou věc, kterou bych vám doporučila, je pokusit se najít synovi nějakou práci. Může to být třeba i neplacená dobrovolnická činnost. Myslím, že by se našly organizace (třeba v neziskové sféře), které by potěšilo, kdyby jim někdo chodil jako dobrovolník na několik hodin denně pomáhat. Nedostatek povinností a smysluplné činnosti synův stav jistě nezlepšuje. Kdyby někam chodil vypomáhat, mohl by zažívat pocity smysluplnosti, úspěchu, a to by mohlo zmírnit psychické obtíže, které zažívá.

Taky by podle mě mohl synovi pomoci kontakt s dalšími lidmi s Aspergerovým syndromem. Myslím, že by mu mohlo prospět, kdyby viděl, že i jiní mají podobné problémy a pocity jako on. Na Slovensku existuje stránka asperger.sk (kde jsem redaktorkou), která poskytuje prostor pro diskusi lidí s Aspergerovým syndromem. V některých městech taky existují setkání dospělých s totuto diagnózou. Vím, že je dělá Asociace pomáhající lidem s autismem v Praze. Když se rozhlédnete po svém okolí, možná zjistíte, že i tam nějaká organizace pořádá podobná setkání.

A co se týče domovů pro lidi s Aspergerovým syndromem, nic takového v České republice neexistuje.

Vím velice dobře, že situace, ve které se vy a váš syn nacházíte, není snadná. Přesto si myslím, že není neřešitelná. To, co jsem vám poradila, pomohlo mně. Věřím, že by to mohlo být nápomocné i ve vaší situaci. Moc vám přeji, aby se synovi s vaší pomocí podařilo najít cestu tímto labyrintem.

Ľuba Heinzlová

Autorka odpovědi není odborníkem, o Aspergerově syndromu píše z vlastní zkušenosti (pozn. red.).

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.