Poradna
Foto: Shutterstock.com
odemčené

Syn s Aspergerovým syndromem: Nedostatek povinností stav nezlepší.

Dobrý den, mám syna, kterému je pětadvacet let. Ve dvaceti letech, tedy již poměrně pozdě,…

Ľuba Heinzlová

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

26. 6. 2012

26. 6. 2012

Dobrý den,

mám syna, kterému je pětadvacet let. Ve dvaceti letech, tedy již poměrně pozdě, mu byl za pobytu v PL diagnostikovám autismus, respektivě Aspergerův syndrom. Syn nedodělal střední školu, sociálně se zhroutil. Je v ID, pořád zavřený doma. Mimo jiné trpí silnou sociální fobií a obsesemi. Bere léky, sice nerad, ale bere. Je velmi chytrý a poslední dobou pociťuje, že jeho život je jiný než život většinové populace.

Ztrácí zájem i o netovou komunikaci, i když PC byla jeho jediná radost. Bojí se o svou budoucnost, že se z ID neuživí. Nikdy nebude bydlet sám. Neuživí svou partnerku, po které touží. Jeho život nemá cenu. Hrozně ho rozčilují nepravosti v politice, bezohlednost k obyčejným lidem. Ráda bych mu pomohla, ale upřímě řečeno už jsem z něho dost unavená. To věčné rozebírání situací. Snažím se mu navrhovat nějakou činost, ale nechce vyléz ven ze své ulity.

Do budoucna uvažuji i o nějakém bydlení, kde by se mu postarali o jídlo a ostatní věci. Něco jako DD, ale pro mladé lidi. O ničem podobném nevím. Rozhodně ne však PL, to v žádném případě. Existuje v ČR něco pro vysokofunkční autisty?

Michaela

Názor odborníka


Dobrý den,

váš dotaz je mi velmi blízký, umím se vcítit do situace vás i vašeho syna. Mnoho z věcí, které popisujete, totiž znám z vlastní zkušenosti. I mně byl v dospělém věku (shodou okolností taky ve dvaceti letech) diagnostikován Aspergerův syndrom, i já trpěla v adolescenci silnými úzkostmi s projevy sociální fobie. Taky mě velice trýznilo vědomí, že jsem jiná než moji spolužáci a ostatní lidé v mém okolí, objevovaly se u mě depresivní myšlenky, ztráta zálib a aktivit. Neměla jsem kamarády, nechodila jsem mezi lidi, což mi jenom bolestně připomínalo mou „nekompatibilitu“ s okolním světem.

Proč o tom píšu? Protože se mi nakonec po letech tápání podařilo naučit se s těmito pocity žít docela vyrovnaný život. Neříkám, že dnes je všechno snadné. Ani že ty pocity a těžkosti zcela zmizely. Rozdíl je ale v tom, že dnes se na depresivní a úzkostné myšlenky umím dívat víc s nadhledem. Uvědomuji si, že mi je našeptává moje deprese a úzkost a že se jimi nemám nechat ovládnout. A fakt, že já našla cestu z pasti osamělosti, úzkosti a deprese, mě vede k přesvědčení, že se to může povést i někomu dalšímu, třeba vašemu synovi.

Zůstává otázka jak. To, že chcete vy, je sice hezké i důležité, ale nepostačuje to. Především musí chtít on sám. Jenže z toho, jak ho popisujete (sociální fobie, obsese, ztrácení zájmu o věci, které ho těšily…), se mi zdá, že ho jeho psychické trápení natolik vyčerpává, že mu na takové něco nezůstává energie.

V tom by mu mohla pomoct farmakoterapeutická léčba. Píšete, že syn už léky bere. Ovšem z toho, co píšete o obsesích, sociální fobii a ztrátě zájmů, se zdá, že nejsou moc účinné. Léky na lidi s Aspergerovým syndromem nebo jinou poruchou autistického spektra často působí jinak než na většinovou populaci. A jelikož je Aspergerův syndrom relativně nová diagnóza, mnozí psychiatři se s lidmi s Aspergerovým syndromem ještě nesetkali a nemají proto dostatek zkušeností, aby pro ně zvolili vhodnou farmakoterapeutickou léčbu. Doporučuji vám najít ve vašem okolí psychiatra, který se specializuje na poruchy autistického spektra a prokonzultovat s ním léčbu vašeho syna. Změna léků by mohla přinést zlepšení psychického stavu a dát vašemu synovi energii začít pracovat na změně své situace. Taky by bylo dobré pouvažovat nad možností psychoterapie. Opět bych však volila člověka, který má zkušenosti s lidmi s poruchou autistického spektra.

Druhou věc, kterou bych vám doporučila, je pokusit se najít synovi nějakou práci. Může to být třeba i neplacená dobrovolnická činnost. Myslím, že by se našly organizace (třeba v neziskové sféře), které by potěšilo, kdyby jim někdo chodil jako dobrovolník na několik hodin denně pomáhat. Nedostatek povinností a smysluplné činnosti synův stav jistě nezlepšuje. Kdyby někam chodil vypomáhat, mohl by zažívat pocity smysluplnosti, úspěchu, a to by mohlo zmírnit psychické obtíže, které zažívá.

Taky by podle mě mohl synovi pomoci kontakt s dalšími lidmi s Aspergerovým syndromem. Myslím, že by mu mohlo prospět, kdyby viděl, že i jiní mají podobné problémy a pocity jako on. Na Slovensku existuje stránka asperger.sk (kde jsem redaktorkou), která poskytuje prostor pro diskusi lidí s Aspergerovým syndromem. V některých městech taky existují setkání dospělých s totuto diagnózou. Vím, že je dělá Asociace pomáhající lidem s autismem v Praze. Když se rozhlédnete po svém okolí, možná zjistíte, že i tam nějaká organizace pořádá podobná setkání.

A co se týče domovů pro lidi s Aspergerovým syndromem, nic takového v České republice neexistuje.

Vím velice dobře, že situace, ve které se vy a váš syn nacházíte, není snadná. Přesto si myslím, že není neřešitelná. To, co jsem vám poradila, pomohlo mně. Věřím, že by to mohlo být nápomocné i ve vaší situaci. Moc vám přeji, aby se synovi s vaší pomocí podařilo najít cestu tímto labyrintem.

Ľuba Heinzlová

Autorka odpovědi není odborníkem, o Aspergerově syndromu píše z vlastní zkušenosti (pozn. red.).

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.