Jsem rozvedená a z prvního manželství mám syna. V září mu bude pět let. Minulý rok v srpnu jsem si našla přítele, začal s námi bydlet a hned v září si mého syna přestal brát jeho otec.
Bydleli jsme v garsonce. V listopadu jsme se přestěhovali do bytu 3+1 a začali jsme ho učit hrát si v pokoji. Byl ale zvyklý být pořád se mnou a nešlo mu to vysvětlit. V květnu nastoupil do školky a začal hodně frajeřit, dovolovat si, být drzý.
V červnu se mi narodila dcerka a syn začal být nepříčetný. Občas se s přítelem pohádáme hlavně kvůli malému, protože provokuje. Je drzý, odmlouvavá, vybírá si jídlo, ničí věci… Dovolí si dost, ale nevydrží si hrát ani za odměnu. Nenechá si domluvit od nikoho.
Jak ho mám naučit jinému chování a vysvětlit mu, že sestřička je malinká a potřebuje péči a že přítel se mu snaží dát první poslední, ale musí si to zasloužit? Jak mu to mám vysvětlit, aby to nebral, jako že ho odstrkujeme, nebo že ho nemáme rádi?
Kanibalka
Názor odborníka
Váš syn prožil za pět let svého života hodně změn – rozvod rodičů, společné bydlení s vaším přítelem, přerušení kontaktu s vlastním otcem, přestěhování do nového bytu, nástup do mateřské školky a narození sestry. Každá taková změna sama o sobě je pro tak malé dítě hodně náročná a vyžaduje citlivý přístup, který dítěti poskytuje pocit jistoty. Když se takových změn sejde najednou tolik jako u vás, je to pro dítě – a zřejmě i pro vás, jako pro matku – velmi zátěžová situace. Není divu, že se projevuje navenek.
Některé dětí reagují na zátěž nemocí, jiné zvýšenou úzkostí, některé jsou výbušné a neposlušné. Chování vašeho syna je dle mého názoru jistou obranou před přetížením, reakcí na situaci, se kterou se potřebuje vyrovnat a neví jak. Při hledání řešení vycházejme z toho, že základem pro zdravý vývoj dítěte je dostatek pozornosti a lásky ze strany blízkých dospělých a s tím související pocit stability, bezpečí a jistoty.
Pro vás je důležité, abyste víc porozuměla tomu, co váš syn prožívá, vnitřně se na něj naladila a dala mu to najevo. Když dítě opravdu cítí, že mu rodič rozumí a přijímá ho, je daleko jednodušší ho vést a dávat mu hranice.
Jaký je jeho vztah k vlastnímu otci? Proč se s ním přestal jeho otec stýkat? Jak mu to bylo prezentováno? To jsou otázky, o kterých jste se nezmínila. Důvodů může být víc. Celkově však je nesporné, že pro dítě je odmítnutí vlastním rodičem velmi bolestivé. Optimální je, když i po rozvodu mohou zůstat s dítětem v kontaktu oba rodiče. I kdybyste měli mezi sebou jako bývalí partneři rozpory, udělejte vše pro to, aby to zůstalo jen vaší věcí a nepřenášejte to na syna. Zdržte se jakékoliv případné kritiky na adresu jeho otce a mluvte o něm pokud možno v dobrém. Vytváříte tím základ pro to, aby mohl postupně přijmout tu část v sobě, kterou má od otce.
Je dobře, že se zabýváte myšlenkou na to, aby vaše reakce ve formě stanovování hranic nebral jako odstrkování nebo projev toho, že ho nemáte rádi. Jedna z věcí, které ve výchově velmi dobře fungují, je odsoudit nežádoucí chování dítěte a zároveň ho ubezpečit, že je pořád ten váš klouček, kterého máte ráda. Říká se tomu bezpodmínečná láska, na základě které si dítě vytváří zdravou sebedůvěru, sebeúctu a sebepřijetí pro celý svůj další život. Jde o to, abyste nesklouzla k chování, ze kterého vyplývá: Mohu tě mít ráda, jen když jsi hodný.
Doporučovala bych také být v této době víc tolerantní k tomu, když chce být váš syn ve vaší blízkosti, když si hraje. Je známo, že si děti často nosí hračky do „centra dění“, kterého chtějí být součástí. Jakmile se citově nasytí, samy postupem času začnou vyhledávat prostor a klid svého pokoje.
„Zlobení“ bývá častým projevem volání po pozornosti. Pro dítě je lepší variantou, když si ho rodiče všímají alespoň tou formou, že ho kárají, než když si ho všímají málo. Podporujte vyspělé chování – dostatečně oceňte, když se chová žádoucím způsobem, méně kritizujte. Dítě miluje pochvaly a má tendenci opakovat situace, ve kterých je mu dobře. Věnujte mu pozornost dříve, než začne zlobit, abyste pak mohla co možná nejméně reagovat na chvíle, když „zlobí“. Tím přestává fungovat vzorec „když zlobím, dostanu pozornost“.
Je pochopitelné, že vaše mladší dcera teď vyžaduje víc péče než starší syn a že je náročné zvládnout všechny povinnosti s domácností a péčí o obě děti. Přesto si zkuste alespoň jednou týdně vyhradit určitý čas, kdy budete vy nebo váš přítel plně jen pro vašeho syna a ten druhý bude pečovat o dceru. Vyjděte si třeba jen ve dvou společně na menší procházku nebo si s ním hrajte na písku. Je jedno, co budete dělat, důležité je být s ním i ve svém nitru.
Zkuste odlišovat věkové rozdíly obou dětí. Mluvte o tom, že on už je větší a tak může dělat věci, které jeho sestra ještě ne, protože je malá. Bude si pak víc uvědomovat výhody svého postavení jako prvorozeného.
