Dobrý den,
obracím se na vás s problémem, se kterým si již delší dobu nevím rady. Je mi dvacet a už dva roky se tajně scházím s mužem, kterému je o dvacet let více, má manželku a dvě děti na prvním stupni ZŠ.
Máme spolu, pokud se to tak dá říct, krásný vztah. Jak partnerský, tak i sexuální. Mluvíme spolu o svých problémech, zájmech, snech, jeho dětech, lidech okolo nás… o všem. Smějeme se, škádlíme, podporujeme se, občas se i trochu pohádáme… prostě vše, co do vztahu patří.
Scházíme se každý týden, často i třikrát, čtyřikrát, alespoň na hodinu nebo dvě. A když spolu nejsme, tak si píšeme. Nepochybuji o tom, že mě miluje. Vím, že ano, a taky vím, že já ho taky. Nikdy mi nic nesliboval, ale často říká, že by se mnou chtěl být napořád, že přemýšlí o tom, jak to udělat a podobně, ale nic se neděje.
Já chápu, že je to pro něho těžké, nechci ho do ničeho nutit, ani na něho tlačit, ale přiznávám, že z toho mám sama určité obavy. Bojím se, jak by to přijalo okolí, že by mu chyběl život, který teď má, že mě zná jen částečně a tak dále. Hodně by se toho změnilo, ale chci s ním být.
Několikrát jsme se o tom všem bavili, několikrát jsme to mezi námi málem ukončili, ale je to pořád dokola. Je to neustálý kolotoč, ze kterého na jednu stranu nechci ven, ale na stranu druhou se bojím, že mi dojde trpělivost, a taky nechci strávit celý život tím, že budu zamilovaná do muže, kterého nikdy nebudu mít.
Mám čekat, přitlačit na něho nebo to ukončit? Má takový vztah vůbec šanci? Prosím o radu. Děkuji.
Lilly
Názor odborníka
Milá Lilly,
jsem ráda za vaše upřímné sdělení problému. Není pro mě snadné poznat, jaké emoce u toho prožívate, ale umím si představit, že je to situace, kterou může doprovázet velké trápení.
Přemýšlím, co napsat, abych vám pomohla. V závěru dotazu prosíte o konkrétní radu, zda čekat, přitlačit na partnera, nebo vztah ukončit, a ptáte se, zda má takový vztah vůbec šanci. Neznám odpověď na tyto otázky, ale mohu vycházet z vašich slov a říci vám, čeho si všímám při jejich čtení a co mě u toho napadá. Věřím, že je to ta nejlepší pomoc, kterou vám mohu takto na dálku poskytnout.
V první časti svého dopisu píšete, že máte problém, a pak stručně popisujete, že se tajně scházite se ženatým mužem o dvacet let starším, který má dvě děti. Která z těchto skutečnosti je to, co vás nejvíce tíží? Je to fakt, že se scházíte tajně, nebo že má partner manželku, věkový rozdíl nebo děti? Co z toho se ve vašich očích vylučuje z představou vztahu, ve kterém chcete žít?
Píšete, že máte spolu krásný vztah a u toho dodáváte: „pokud se to tak dá říct“. U toho mě napadá otázka, zda stojíte o to mít vztah, ve kterém to nebudete muset takto zpochybňovat.
Píšete také, že nepochybujete o tom, že vás partner miluje. A hned opakujete, že to víte, že vás miluje. Někdy náš sklon určité věty opakovat nebo jinak zdůrazňovat může být známkou toho, že o tom nejsme zcela přesvědčeni.
Píšete také, že ve vašem společném prožitku je vše, co do vztahu patří. Lilly, jaká je vaše představa plnohodnotného, naplněného vztahu?
Co mně osobně přijde nefér ze strany partnera, je udržování naděje bez jasného příslibu rozuzlení situace. V okamžiku, kdy se ve vás ozvou pochybnosti, dokážete je sama odehnat myšlenkou, že přece nic nesliboval, takže vlastně váš požádavek není na místě. Co je ale součastí (klidně i nevědomé) manipulace, je právě ono ujišťování o tom, jak moc by si přál s vámi být, a že přemýšlí, jak to udělat, ačkoliv na pozadí je, že nic slíbit nemůže.
To klíčové v celém vašem vyprávění jste podle mě zformulovala na závěr: Nechci strávit celý život tím, že budu zamilovaná do muže, kterého nikdy nebudu mít.
Přesně na to bych se vás totiž v osobním setkání zeptala: jak to chcete vy, Lilly?
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím palce, ať mate dostatek síly a lásky k sobě samé, abyste mohla žít podle svých představ.
S pochopením,
Agata Čadková
