Dobrý den,
roky se již zajímám o tzv. duchovno. Začal jsem u indiánských náboženství, poté jsem se zaměřil i na islám, buddhismus, zkrátka vše, co život a okolí skýtalo. Vždy mě zajímal smysl života – jaký bych měl být, abych na konci života věděl, že jsem udělal všechno, co jsem měl, a správně.
Dříve jsem věřil v reinkarnace a podobně. Teď jsem si však uvědomil, že jsem nikdy neměl žádné skutečné prožitky, které by mi potvrzovaly, že něco takového skutečně existuje. Najednou mi připadá, že to vše byla jen slepá víra.
Říká se, že člověk by měl jít za svým srdcem, ptát se jej, co chce a po čem touží, ale mně přijde, že je mé srdce mrtvé. Cítím se, jako bych nežil. Jsem celkem zajištěný, ale mám pocit, že jsem úplně mimo.
V poslední době se hodně mluví o tom, že člověka netvoří jeho myšlenky, ale že pozorovatelem je jeho vědomí a že v životě jde o to, ztotožnit se se svým vědomím a rozšiřovat se. Už mi z toho jde hlava kolem. Potřebuji zřejmě pochopit sám sebe, příliš moc nad sebou a vším přemýšlím.
Jak z toho ven? Uvažoval jsem i o sebevraždě.
Děkuji.
Radek
Názor odborníka
Milý Radku,
nevím, jestli na pár řádcích nějak utřídím roky vašeho hledání, to by byla asi velká ambice a dopadlo by to jako to hledání velkého smyslu a jasných odpovědi na věci, které jsou spíš tajemstvím, k němuž se lze přibližovat a naslouchat mu, ale nejde „vyřešit“. Pokusím se tedy alespoň vykreslit obrázek, ze kterého může vyplývat určitá naděje.
Ztroskotání jako součást duchovní cesty
Zdá se mi, že popisujete ztroskotání vašeho hledání, možná zmatek a přehlcenost duchovním světem. Podle některých duchovních cest je však ztroskotání jakýmsi potvrzením toho, že člověk hledá intenzivně.
Thomas Moore tvrdí, že jedním z archetypálních obrazů duchovního hledání je mýtický příběh o Daidalovi a Ikarovi, o snaze vylétnout do závratných výšin, které vyústí v neodvratný pád. Moore říká, že na duchovní cestě není otázka, jestli, nýbrž kdy přijde „pád“ – máme s ním počítat. Ztroskotání není tedy jen osobním motivem, který bychom měli spojovat s osobností či individuálním příběhem člověka, je to součástí archetypu (což umožňuje jiné zacházení než osobní výklady vedoucí často k obvinění člověka, že si za to může každý jen sám).
Podobně Tomáš Halík říká, že křesťanská duchovní cesta prochází a má procházet ukřižováním (ztroskotáním) a vzkříšením – i víra se musí proměnit, aby nebyla plná ega, jistot, namyšlenosti, jednoznačnosti apod. Proto i vaše „sebevražedné fantazie“ mohou být signálem tohoto pádu, smrti v duchovním smyslu, která je vlastně přerodem.
Americká transakční analytička M. Reddington zastává názor, že někdy se chybně diagnostikují spirituální obtíže jako psychiatrické diagnózy a že „zhroucení“ mohou být určitým přechodem či novou kapitolou ve spirituální oblasti („psychological breakdowns… are in fact spiritual breakthroughs“). Fantazie o smrti nemusí být nutně podnětem k hysterii a hospitalizaci, i když samozřejmě není dobré nevzít vážně psychické či příp. fyziologické aspekty toho, co prožíváte.
Duchovní hledání nejde podle mě redukovat na psychologické pojmy, ale také je součástí celku, člověka, který něco prožívá, má v sobě otázky, nejspíš různé potřeby, zranění apod. Stojí za to hledat souvislosti mezi tím, co a proč hledám, na co má být spiritualita odpovědí. (Raději používám tento pojem než pojem „duchovno“, které zní v češtině divně a bohužel ukazuje, že náš jazyk trpí určitou duchovní chudobou, když pro ducha nemáme aspoň obdobné rozlišování, jaké je třeba v angličtině mezi „spirit“ a „ghost“. Zde všude mluvím o “spirit„, nikoli o džinech z lahve nebo odkazu zemřelých duší.)
Propojte spirituální s tělesným a duševním
Na otázky „co hledám“ a “proč hledám" navazuje „jak hledám“ (v jakém kontextu, na jakém /spirituálním/ území, popřípadě s kým). Možná se mýlím, ale přišlo mi, že jste dost ovlivněn myšlenkami přejatými z knih nebo neosobních či „nekontaktních“ zdrojů (viz formulace „říká se… mluví se…“). Možná jste přesycen myšlenkami, různými úhly pohledů a nepropojeností této myšlenkové a spirituální stránky se zbytkem vaší osobnosti a životem.
Ze spirituality se dá čerpat nejlépe tak, je‑li součástí každodennosti a spirituální život se prolíná s duševním a fyzickým, není to nic odděleného. Myšlenky se jednak mohou upevňovat v postoje a ty se dají realizovat jako hodnoty v jednání, ale také to znamená mít určitou „spirituální praxi“, nejen hloubat v knihách.
Stejně tak jsou důležité i komponenty z duševní roviny – emoce, intuice, zkušenosti, zážitky a představy (které mohou být dalším pojítkem duševna a „duchovna“). Vše člověk zažívá v těle. Na tělo jde nahlížet nikoli jako na protipól duše, ale jako na projev a vyjádření duše – to by však bylo na samostatný článek. Každá z těchto rovin se hlásí o slovo a každá potřebuje nějak naplňovat a kultivovat. Díky vzájemné propojenosti se tak často v duchovní sféře manifestují věci z duševní či tělesné roviny (podobně psychosomatika uznává souvislosti fyzické a emoční stránky).
Kdybych Vám chtěl dát nějaké vodítko, bylo by to doporučení, abyste se věnoval každé z uvedených oblastí – snažil se rozumět svému tělu, svým emocím, svým myšlenkám a pečoval o sebe. Na duchovní vzlety je třeba být ukotven v těle a realitě, jinak to může být i nebezpečná cesta.
Hledejte spirituální spojence
Kdybyste měl k tomu někoho, kdo Vás bude doprovázet, je šance, že se v sobě a v životě vyznáte snáz. Zkuste zvážit možnost terapie, což může být cesta osobního hledání a snad i nalézání. Z mého pohledu je dobré neupadnout do rukou někoho, kdo cokoli spirituálního považuje za náznak problému a patologie, ale ani někoho, kdo opomíjí jiné výkladové systémy a jehož spiritualita není spjatá s dalšími rovinami života.
Mým osobním rozlišovacím kritériem je třeba to, jak se s daným člověkem cítím, kým s ním mohu být, k čemu mě jeho/její přítomnost vede. Nejinspirativnější lidé žijící hluboký spirituální rozměr života, které jsem potkal, byli velmi laskaví, pozorní k obyčejným věcem, s humorem a nadhledem, ukotvení v přítomnosti, aspoň zčásti osvobozeni od svého ega, touhy po moci apod. Zkuste hledat svá kritéria, podle kterých můžete poznat, jaké spirituální spojence můžete najít a využít.
Bylo by dobré probrat s někým i ty fantazie o konci života a pocity necítění sebe. Někdo, kdo se vyzná na rovině duše‑psychiky a na rodině těla, Vám může ukázat nové podněty a pomoci Vám vcházet k sobě i těmito dveřmi. Já jsem zde tyto aspekty nechal trochu stranou, abych vám napsal pár podnětů k celkovému obrazu vaší situace a abych využil vašeho zájmu o „duchovno“ pro otisknutí spirituality do vaší každodenní reality.
Vyzkoušejte i jiné cesty, jak najít sebe
Duch (spirit) se zhmotňuje ve fyzickém světě – z myšlenky, představy či intuice se například stává nějaký projekt, který má pak velmi reálnou a materiální podobu. Díky spirituálnímu bloudění máte jedno ze zrcadel, ve kterém můžete zahlédnout sebe a dostat se zpět „dolů“ k emocím a svému tělu. Možná jste zkusil jednu cestu jak najít sebe. Zkuste i ty další – pečujte o své tělo a svou duši.
Snad se nevzdáte a opřete se o jeden z hlavních pokladů spirituální cesty, tedy poklad naděje, abyste došel k odpovědím a třeba je slovem či činem předával dál. To může být jednou z reakcí na téma smyslu – vyjít ze sebe, nějak sebe přesáhnout. Ego si přesah představuje fantaziemi o slávě a vlastním významu, duše spíše propojováním se světem a lidmi a duch předáváním inspirace a kreativity.
Držím palce, ať Vás společně vedou k úžasu, dalším otázkám, odpovědím a k tajemství.
Využívejte celý web.
PředplatnéOpatrujte se,
Aleš Borecký
