Dobrý den,
je mi 14 let a posledního asi půl roku mě trápí situace u nás doma. Naši se vždycky hádali, ale před půl rokem to zašlo do extrému – řvali po sobě snad každý den, v kuchyni lítalo nádobí.
Asi před měsícem podali žádost o rozvod. A i když už po sobě neřvou, je to paradoxně doma ještě horší. Ignorují se a doma je někdy až děsivé ticho. Oba za mnou navíc od té doby na střídačku chodí a snaží se mě přesvědčit, abych bydlela u toho nebo onoho, hází špínu na toho druhého a jsou naštvaní, když se jim snažím naznačit, že ty jejich výlevy nechci poslouchat.
Já totiž nechci přijít ani o jednoho z nich. Ať už budu bydlet u táty nebo u mámy, chci se vídat i s tím druhým bez toho, abych k tomu musela poslouchat urážky na jeho adresu. Jak jim ale mám říct, že mě jejich chování trápí, když mě skoro neposlouchají a jen pořád řeší svoje problémy? Mám ráda oba stejně a byla bych ráda, kdyby spolu aspoň trochu vycházeli a nepoužívali mě jako prostředníka pro plivání pomluv…
Předem děkuji.
Kája
Názor odborníka
Kájo,
to, co se u vás doma děje, je jedno z nejtěžších období, jaké může rodina zažít. Obzvláště těžké je to pak pro děti, ať už jim je pět let nebo osmnáct. Přijde mi, že se musíš cítit jak mezi dvěma mlýnskými kameny, protože nechceš ztratit ani jednoho z nich. Jsi moc odvážná v tom, že hledáš způsob, jak jim říct, co cítíš a že je máš ráda oba dva. Někdy je těžké říkat rodičům takové věci a hlavně tehdy, když mají plnou hlavu starostí a možná i vzteku.
Nevím, jak to u vás doma bylo před tím, než se začali rodiče hádat. Jestli jste si spolu mohli povídat, mluvit o tom, jak se kdo cítí. Pokud ano, zkus promyslet, jak by se to dalo udělat. Jestli bys jim to chtěla říct společně nebo raději každému zvlášť. Jak jim oznámit, že máš něco moc důležitého, co bys jim chtěla říct. To, jak jsi to popsala tady, mně připadá perfektní.
Jestli si to neumíš moc představit, dal by se jim napsat třeba i dopis nebo nějaký vzkaz. Ten bys jim pak prostě dala nebo někam připravila, kde by ho určitě našli.
Napadá mě, že by bylo možné promluvit i s nějakým jiným dospělákem (babičkou, dědečkem, tetou, strejdou,…), kterému věříš a který zná i tvé rodiče, a požádat ho o pomoc. Říct mu jak se cítíš, a poprosit ho, jestli by ti nepomohl o tom dát rodičům zprávu.
Přijde mi hodně důležité, abys měla někoho, s kým bys o tom, co tě trápí, mohla mluvit. Nějakou kamarádku nebo prostě toho dospěláka, který je fajn. Kdybys nikoho takového neměla, nebo ti žádný z mých nápadů nepřišel úplně pro tebe, můžeš třeba zavolat na Linku bezpečí (116111) a probrat s nimi další možnosti.
Moc ti přeju, aby se to u vás doma uklidnilo a tvoji rodiče vyslechli, co jim chceš říct.
Irena Teichmanová
