Dobrý den,
potýkám se s nepříjemným problémem. Každou noc se mi zdá sen se stejnou tematikou: dovídám se, že můj otec má rakovinu, snažím se mu pomoct, ale nejde to, ve snu umírá a já se budím.
Bohužel to není jen sen. Tatínek v květnu tohoto roku prohrál svůj dvouletý souboj s touto nemocí. Prodělal mnoho operací, vyzkoušel různé metody léčby, přesto bez úspěchu. S diagnózou jsme byli všichni smíření, v hloubi duše jsem přesto doufala, že se může stát malý zázrak a otec se vyléčí. Nestalo se, odešel, ale i přes obrovskou bolest z jeho ztráty jsem byla na druhou stranu ráda, že tatínkovo trápení je u konce, že konečně našel klid.
Od jeho odchodu se však každou noc potýkám se zlými sny. Zpočátku to byly sny všeobecné, ale v posledních třech měsících je to ten jeden podobný sen, jak jsem již uvedla na začátku. Každou noc zažívám sdělení jeho diagnózy doktorem, naději v to, že mu mohu pomoci a poté zklamání z toho, že jsem to nedokázala. Je to pro mě velmi nepříjemné, ráno se budím zmatená, nevím, co je vlastně pravda, musím si utřídit myšlenky a říct si, jaká je skutečnost.
Je zvláštní, že podobné myšlenky se mi ve dne v hlavě vůbec neobjevují – když na tatínka vzpomínám, tak v dobrém a s úsměvem. V noci jsem tímto vždy „vytrestána“. Existuje nějaké řešení, jak se těchto zlých snů zbavit?
Eliška
Názor odborníka
Dobrý den, Eliško,
díky za váš dotaz. Nejdřív chci říci, že je mi líto, že jste ztratila tatínka a že zažíváte ještě další druh trápení ve snech.
Jak se dívat na sny a jak s nimi můžeme nakládat, přesahuje možnost krátké písemné odpovědi. Se sny se dá dělat řada věcí. I když chápu, že byste měla raději větší vnitřní klid a těžké sny k tomu na první pohled nepřispívají, nemyslím si, že „zbavit se“ snů jakoby mávnutím proutku není ani možné ani užitečné. Sen je zpráva z vnitřního světa, kterou můžete nějak využít, jinak se se asi bude ještě nějakou dobu připomínat. Sen je vždy váš spojenec – dostáváte sdělení z jiného území, kam jinak nevidíte, ale je také vaše. Možná jsou způsoby jak přebíjet bolest a znecitlivovat se (někdy je to asi opravdu nutné pro přežití) – lze to dělat útěkem k jiným věcem, lidem, zážitkům, látkám měnícím vědomí, pomocí léků apod. Je to ale podobné tomu, jako kdyby v autě blikala kontrolka a naší reakcí by bylo odpojení kabelu od ní. Klid by byl, ale proč kontrolka bliká, by zůstalo beze změny.
Proto bych doporučil najít spíše význam snu, nechat se snem nějak ovlivnit, přijmout jeho poselství a nechat ho pak odeznít. Sny reflektují vědomé posuny velmi přesně, a pokud vaše vědomá mysl udělá kus práce, velmi pravděpodobně se ukáže posun i v nevědomí.
Dialog se snem znamená dialog se sebou. Zde bych potřeboval i já dialog s vámi, protože interpretovat sen či s ním nějak zacházet bez přímé spolupráce se snícím je vždy ošemetné a rizikové. (Spíš to může vypovídat o hypotézách toho, kdo se snem zachází. C.G.Jung, velký znalec snů, měl zásadu říci si před každou prací se snem „Vůbec netuším, o čem tento sen je“.) Proto i já bych vám doporučil si sen probrat sama se sebou, s někým blízkým, kdo naslouchá a kdo vám k němu dá nějaké své podněty, asociace a otázky – prostě se snem být přes den.
Jednou z možností je jít se snem za terapeutem, myslím, že byste spolu udělali tu „snovou práci“, která je potřebná. Je i řada knížek o snech (nemyslím snáře a podobné pofidérní věci), ale hlubší psychologické knihy. Doporučuju třeba zajímavou knížku „Sny naživo“ od Martina Járy.
S vědomím limitů, které jsem uvedl, vám chci předat pár hypotéz a věcí, které mě napadají. Hledejte, jaké pocity sen přináší a vyplavuje – to je emoční obsah a jádro snu. Podle toho můžete dát snu například „název“ – toto je sen o „…“.
Sen jako prostředek odpuštění
Na mě váš sen působí tak, že jedním z klíčových aspektů je téma viny za tátovu smrt – ve čtyřech odstavcích to čtu 4× (snažím se mu pomoct, ale nejde to…, v hloubi duše jsem přesto doufala…, naději v to, že mu mohu pomoci…, zklamání z toho, že jsem to nedokázala). Vina není reálná v tom smyslu, že jste něco zavinila, ale naděje a víra v zázrak se mohla překlopit v to, že na nevědomé úrovni vnímáte tátovu smrt jako vaše selhání. Je třeba se těmto pocitům postavit, přijmout je a dát na ně odpověď. Myslím, že i přes neznalost podrobností mohu říci, že jste nemohla udělat asi víc. Nebo ano? Pokud vás něco napadne, co by to bylo?
Tuto hypotézu o vině a selhání podporuje i to, že sen vnímáte jako „trestání“. Odpykáváte domnělou vinu. Vina (hlavně ta nereálná) bývá někdy jinou převlečenou emocí a většinou je něco ještě za ní – někdy je to potlačený hněv, někdy například bezmoc. Toto vše patří také k procesu truchlení a je třeba, aby i takové pocity měly přístup do vědomí. Zlobit se na tatínka, který měl své velké trápení, se zdá nemístné, ale i vy jste prošla velkým trápením, byla vystavena střídání naděje a bezmoci, zažila jste ztrátu, musela jste se vzdát svých představ apod. Také máte důvody se zlobit. Doufám, že máte či budete mít podporu, abyste mohla i tyto části vyrovnání se se smrtí blízkého člověka nějak vhodně uchopit a pochopit.
Zní to jako klišé, ale důležitým tématem je odpuštění – tátovi i sobě. Nestačí jen pohled, že jemu není co odpouštět, i kdyby byl sebelepší. Může to být zklamání, smutek a zloba na celou situaci, která se ale táty a vás týká. V terapii lze psát dopis tátovi, příp. „dopis z druhého břehu“ – napsat dopis, který jakoby psal on a který byste chtěla od něj dostat. Jsou to specifické techniky, které lze propracovat velmi podrobně, a mohou být účinné. Podobně můžeme sen přehrávat, vnímat ho jako scénář a přepisovat některé části tak, aby byl sen srozumitelný, emočně přijatelný a následně přijatý.
Sen může naznačovat, že současný stav ještě nemá ten dobrý finální tvar, je třeba něco posunout a ukončit – např. dovolit v sobě tátovi odejít. V terapii lze sen jakoby „dosnít“, najít mu dobrý konec a v představě (imaginaci) se ho dotknout. Sen vás možná k něčemu vybízí a někam vás vede. Jeden můj klient používá originální metaforu, když cítí nějaký pocit – představí si, že ho např. úzkost chytí za ruku a někam ho odvádí. Sleduje to v sobě, a pokud připustí toto vedení i nepříjemným průvodcem, často dojde k jádru věci a má pak lepší šanci s tím vědomě naložit. Doporučil bych tedy nechat se snem vést v naději, že je to váš spoluhráč.
Sen jako připomínka táty
Na sen se můžete dívat jako na určitou připomínku táty – ve snu s ním trávíte znovu čas a zpětně vás to může vést k otázkám, co je s tátou dál. Pokud byste byla otevřena spirituálním pohledům a věříte, že smrt není poslední skutečností, ale spíše přechodem než koncem, můžete časem ve snu s tátou zažít i jiná setkání než takto nepříjemný kontakt. Z čistě materialistického vnímání to bude jen „výplod vašeho mozku“, ale jsou i jiné názory. James Hillman, psychoterapeutické eso, např. ve své provokativní knize „Sny a podsvětí“ zastává názor, že snová realita je „skutečná“ v tom smyslu, že ve snu máme přístup tam, kam vědomí nemůže, např. i k jiným duším, do jiné dimenze. V tomto duchu by se dalo mluvit o tom, zda táta ve své jiné formě existence něco od vás potřebuje – odpuštění, modlitbu (jako druh posilnění na jeho cestě), apod. Zde jen takto naznačuji další možný směr kudy se vydat. Pokud vám však tato oblast není blízká, tak tudy cesta asi nepovede.
I z běžného psychologického vnímání snů však můžete snovou prací získat hodně. Nabízí se téma vnitřního světa vůbec, péče o sebe na rozdíl od trestání se atd. Sen je posel, zrcadlo vnitřních procesů i výzva – něco jako nedopovězený příběh nebo nedomalovaný obraz. Čeká na vaši odpověď. Když se k němu přiblížíte a vstoupíte do něj (s patřičnou, nejlépe terapeutickou podporou), je podle mě největší šance, že ho budete vnímat jinak a že po vědomé práci s ním odezní, resp. ukáže daný motiv zpracovanější.
Držím palce a chce se mi napsat, že vašemu snu posílám pohlazení, není zlý, jen přináší těžké téma.
Aleš Borecký
