Dobrý den,
je mi 21 let. Sociální fobií a depresemi trpím zhruba od 15 let. Už na základní škole jsem byl hodně stydlivý, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako na střední škole.
Po nástupu na střední školu se ke strachu z lidí přidaly hrozné deprese. Úplně jsem se uzavřel do sebe, s nikým jsem se nebavil.
Moji spolužáci si hned všimli, že jsem nějaký divný. Začali mě šikanovat, a to hlavně psychicky (různé nadávky, přezdívky, neustále na mě upozorňovali). Měl jsem takové stavy, že když jsem přišel ze školy domů, měl jsem tak hrozný strach z dalšího dne ve škole, že jsem dostával zimnice a celý jsem se třepal.
To se taky podepsalo na mém prospěchu, kdy jsem začal patřit k těm nejhorším. V té době jsem poprvé začal uvažovat o sebevraždě. Dokonce jsem už měl vymyšlené, jak to udělám, ale naštěstí jsem to neudělal. Celé ty čtyři roky pro mě byly peklo. Od maturity jsem bez práce, do společnosti vůbec nechodím, nemám ani jednoho kamaráda. Rodiče jsou rozvedení. Bydlím s matkou, která si myslí, že jsem úplně k ničemu.
Když mám jít na pracovní pohovor, tak mi začne strašně bušit srdce, jako bych měl každou chvíli zkolabovat. Taky pokaždé hrozně zčervenám a začnu koktat. Tyto příznaky mám, i když jedu městskou dopravou, kdy často musím vystoupit abych se uklidnil. Taky když si mám jít nakoupit a stojím ve frontě. Hlavně to červenání je hrozně nepříjemné. Většinu dne proležím v posteli nebo u počítače. O návštěvě psychologa přemýšlím už dlouho, ale mám z toho hrozný strach.
Děkuju za každou radu.
Jan
Názor odborníka
Dobrý den, Honzo,
děkuji za důvěru a oceňuji, že jste už nyní učinil první důležité kroky. Osmělil jste se, otevřeně popsal své potíže a požádal o radu.
Nepíšete, kdo vám sociální fobii a deprese diagnostikoval, ale vaše pocity a skutečnosti, které zde líčíte, jim víceméně odpovídají. Zjevně máte v sobě velkou sílu a odhodlání, když jste při tom všem zvládnul odmaturovat. Věřím, že žít od 15 let s těmito potížemi muselo být hodně těžké.
Když se k primární úzkosti přidá ještě opakovaná špatná zkušenost, nasedá na nepříjemné úzkostné pocity také konkrétní strach z reálně prožité situace. Příznaky jsou pak ještě horší. Funguje to jako začarovaný kruh: mám obavu z pracovního pohovoru – nepovede se mi to – je mi nanic, protože se mi „nic nedaří“ a „jsem nanic“ – příště mám ještě větší obavu z pohovoru, protože se bojím toho všeho, co bude následovat, když se to zase nepovede. Úzkost a depresivní nálada si velmi dobře rozumějí a navzájem se podporují.
Je potřeba přerušit tento řetězec. Pak existuje mnoho fíglů a postupů, jak s úzkostí a depresí zacházet tak, aby vás neničily. Dá se s tím tedy mnoho udělat, ale je k tomu potřeba dobrá spolupráce klienta a odborníka. Domnívám se, že tady žádná zázračná rada přes internet nebude fungovat. Honzo, váš život nemusí vypadat takhle mizerně. Vaše potíže je potřeba léčit. Ideální je kombinace farmakoterapie a psychoterapie.
Píšete, že navštívit psychologa vám brání strach. Tomu rozumím, protože prvotní obavy a nepříjemný pocit, když se máme svěřit a „odkrýt“ neznámému člověku, jsou přirozené. Váš strach je díky vašim potížím a nepříjemným zkušenostem větší. Můžete jej ale zmírnit. Můžete si vybrat, ke komu půjdete, zjistit si o něm něco, podívat se na jeho internetové stránky, zkrátka se s ním na dálku trochu „seznámit“. Třeba by pomohlo mu nejprve napsat, pak zatelefonovat. První návštěva už by nebyla tak těžká. Podívejte se také na to, čeho se konkrétně u psychologa bojíte. Možná že zčervenáte? Zakoktáte se? Nevypadne z vás ani slovo? Omdlíte? Ztrapníte se? Když se takové věci stanou na pracovním pohovoru, je to nepříjemné. U psychologa nebo psychiatra se ale tohle všechno může!
Honzo, velmi vám doporučuji sebrat kus té vnitřní nezdolnosti, díky které jste vystudoval a která vám umožňuje občas dojít na pracovní pohovor, a vydat se k odborníkovi. Neodkládejte to. Pokud si sám nevíte rady s tím, na koho se obrátit, napište mi, pomohu vám někoho vybrat.
Držím palce,
Martina Porkertová
