Dobrý den.
Můj problém se dá nazvat potrat v šestnáctém týdnu těhotenství pro vrozenou vývojovou vadu končetin a za několik málo měsíců končící pracovní smlouva na dobu určitou.
Měla jsem plán otěhotnět před koncem pracovní smlouvy, porodit zdravé miminko a s manželem žít normální život. Nevyšlo to a já se pořád ptám proč. Neunesla jsem zprávu, že moje miminko nemá vřetenní kosti, místo nohy pahýl a na krku nádor. S manželem jsme se rozhodli, že podstoupíme potrat, tedy že budeme vraždit.
Neodpustila jsem si, kdo ví, zda si někdy odpustím. Teď se hrozím toho, co bude dál, až mi skončí pracovní smlouva. Dostavil se klasický postabortivní syndrom se všemi projevy. Návaly vzteku, pláče, pocity viny, nenávisti, závisti a bezmoci. Vyhledala jsem psychiatra, užívala léky, pojmenovala miminko. Nečekala na magickou dobu tří měsíců a začala se okamžitě snažit.
Ovšem nic z toho nepomáhá. Každý den mi vytane na mysl otázka, zda není lepší raději nebýt, než se snažit přežít. Každý den vyčítám Bohu, proč to tam nahoře popletl, vždyť já si přeci přála zdravé miminko. Přeci jsem se za něj modlila do 16. týdne těhotenství. Proč mě nechal rozhodovat o životě mého dítěte takhle potupným způsobem.
A moje okolí? To mě přece nechápe, celá rodina si myslí, že to přeháním. Prosím tě, ty toho naděláš. Jediný, kdo stojí při mně, je můj manžel.
Klára
Názor odborníka
Milá Kláro,
v první řadě bych chtěl vyjádřit, jak je mi líto, čím jste prošla a co cítíte dál. Jako muž si to umím představit opravdu jen zčásti. Přemýšlel jsem, co by vám mohlo pomoci. Mé představy o pomoci se zformovaly do dvou typů, které by se daly připodobnit k „mateřské podpoře“ a „otcovské podpoře“.
K mateřské podpoře bych zařadil mít možnost truchlit a přijmout pocity, které zažíváte. S někým, kdo chápe, kdo netlačí, je přítomný, objímá, dává prostor. (Kdybyste chtěla, podívejte se na jednu mou starší odpověď na Psychologii.cz, kde jsem psal o truchlení mladému muži, kterému zemřela maminka.) Doplnil bych možná ještě určitý „homeopatický přístup“ k duši – stejné se léčí stejným. Takovýto těžký smutek se nemění pomocí rozveselování, ale prožitím smutku, např. za pomoci smutných písniček, černých šatů apod. – aby vnější svět nějak zobrazoval váš vnitřní svět a korespondoval s ním. Jako mateřskou podporu bych také doporučoval psychoterapii u terapeutky, kde bude moci být zahojeno a podpořeno vaše ženství a mateřství.
K otcovské podpoře bych zařadil určité zatřesení s vaším pohledem na věci. Věřím, že se dá zatřást něžně a „s láskou“, i když ani to nemusí být hned viděno jako dobrá věc, protože to člověka vytrhne z určitého stereotypu či záseku. Vnímám, jak je pro vás důležitá víra a vztah k Bohu. Z vašich řádek tipuji, že se jedná o křesťanství, zkusím tedy využít, co vím o křesťanské spiritualitě, rozčeřit vody v oblasti vaší spirituality a oslovit vaše přesvědčení tak, jak jsem jim porozuměl. Motivem je snaha aspoň nepatrně přispět k tomu, aby se spirituální oblast stala (znovu) vaším spojencem a silou. Z mého pohledu je nyní vaše spiritualita zraněna stejně jako vaše emocionalita.
Nejvíce mě zasáhla věta o vraždě. Nechci zde lacině tvrdit, že vím, jestli potrat je vždy vražda nebo není nikdy vražda. Tento příběh „o vraždě“ je však odsouzen k beznaději a k ukotvení viny. Není to však (minimálně také) příběh o ztrátě? Ztrátě nejen miminka, ale i představ o životě, o spravedlnosti, o Bohu, fungování modliteb, víře a dalších věcech. Přestal fungovat svět, na který jste spoléhala. Hodně jste ztratila. Možná, že je třeba i své přesvědčení (přesvědčení o vraždě) s pokorou ztratit a odevzdat (Bohu). Síla nepříjemných pocitů vás možná posunuje (a tím slouží duši) do bodu, kdy řeknete, že nevíte, co vše se vlastně stalo, jakou roli v tom hraje Bůh, jakou vy, jestli to má nějaký smysl nebo ho lze do toho aspoň vložit, jestli z toho má/může vzejít něco dobrého.
Je to bod, kdy jsou puštěny z ruky představy, očekávání, viny, nároky. A to je bod, kdy se věci mohou posunovat. Puštění z ruky vede k odpuštění. Dostala jste bolestným způsobem pozvánku na další spirituální vývoj – změní se asi typ vaší víry, váš pohled na Boha, porozumění sobě, životu. Podle mě potřebujete zkušeného duchovního průvodce, který vám nabídne hluboký pohled, který obsáhne i vaši nynější zkušenost. Proces ztrácení je těžký, ale nemusí být jen „špatný“. V mystické tradici říká Mistr Eckhart, že s Bohem se lze setkat jen jako „nahý s nahým“, až když ztratíme všechny své berličky, jistoty, přesvědčení a otevřeme se něčemu zcela novému, neznámému. Tomáš Halík píše např. o tom, že víra musí také projít cestou kříže – určitý typ víry umírá jako Ježíš na kříži a proměněná víra vstává z mrtvých. Možná se otvírá cesta, jak poznávat Boha a sebe jinak.
Váš vztek je pochopitelný, opět bych vás chtěl povzbudit k tomu, ať ovlivní vztah k Bohu. V křesťanské tradici lze najít dost příběhů o tom, jak si Bůh vážil toho, když s ním člověk s opravdovostí bojoval – Jakobův zapas s Bohem, Job atd. Možná vám dá vztek energii na hledání, jak lze na tyto těžké otázky odpovídat, jak je možné být oddaný Bohu i být zároveň svobodný a zodpovědný. Obviňujete sebe i Boha – z koho můžete snáze sejmout vinu? Možná ve vztahu k Bohu potřebujete bojovat a odpuštění se objeví jako výsledek boje nebo i jako dar.
Kdybyste vnímala vaše nenarozené miminko také jako nabídku daru, můžete vnímat svou reakci jako nepřijetí daru (nikoli jako vraždu), které vám Bůh nevyčítá. Alespoň v běžných věcech mezi lidmi platí, že není‑li možno beztrestně dar nepřijmout, aniž se dárce urazí nebo mě obviní, vlastně se nejedná o dar, ale o manipulaci. Jak je to zde? Existuje také dost úvah, článků a postřehů o tom, že v dnešní době jsme udělali ze života a zdraví jediné absolutní hodnoty a svobodu jsme zařadili níže. Možná však Bůh jako absolutně svobodná bytost respektuje svobodu (člověka) stejně absolutně, takže vaše „vina“ by vypadala jinak, kdyby se situace nahlédla jako dilema mezi stejně hodnotnými věcmi, svobodou a životem.
Opačný úhel pohledu: Je otázkou (a skutečně asi jen pro Boha), nakolik jste zde vůbec měla volbu – rozhodovat se mezi variantou velkých potíží (nejen pro vás, ale i pro miminko samé) nebo mezi tím nemít po týdnech těhotenství žádné miminko, je skutečně Sophiina volba. Když to trochu vyostřím, není to iluze volby? Vina se objevuje velmi často jako zakrytí bezmoci. Přes velkou tíhu a palčivost může být vina stále lepší variantou než bezmoc. Vina možná bude odpadávat, až budete mít možnost prokousat se bezmocí, která k vaší situaci patří. Křesťanská spiritualita vám nabízí Ježíšův příběh. Nyní se na něj můžete napojit asi lépe a hlouběji než kdykoli předtím a hledat v něm inspiraci či útěchu.
Odpuštění sobě je proces, který nejde popsat na pár řádek. Pro odpuštění se však lze rozhodnout – na počátku procesu je rozhodnutí, že si chci odpustit, i když zatím nevím jak. Nebo mi to nejde. Je to otevření možnosti pro změnu, pro návrat do života. Je fajn, že vás manžel podporuje. Napadlo mě však, že možná i jiní blízcí, kteří vás nechápou (pokud nejsou jen apatičtí), reprezentují ten typ otcovské podpory, která říká, že je dobré jít dál – někde je okamžik či doba, kdy musím jít dál, zvednout se a pustit minulost, pokud chci žít a objevit, zda v širším kontextu nepochopím svůj příběh (a také Boží plán či roli) jinak. Možná jsou ti, co vás nepodporují v truchlení, poslové, kteří vám dávají zprávy, že lze vidět věci jinak, že přijdou další kapitoly atd. Nabízejí vám jiné verze příběhu, zkuste je vnímat. Já vidím příběh o lidských limitech, o bolesti, boji a daru nového začátku – v rodině, v sobě, s Bohem. Kdybych směl být poslem, který má předat nějakou zprávu, řekl bych vám:
‑ Nemluvte už (prosím) o vraždění.
‑ Dejte druhou šanci sobě i Bohu, i když jsme všichni tak křehcí a limitovaní a Bůh tak nepochopitelný a nepopsatelný.
‑ Sledujte, jaké myšlenky, situace či lidé vám pomáhají. Nemusí to znamenat, že pomocí je souhlas a nesouhlas je na škodu – je tu i otcovská podpora, která vyzývá, zpochybňuje a miluje jinak.
Využívejte celý web.
Předplatné‑ Zkoumejte „toxičnost“ myšlenek, pocitů a přesvědčení kolem vás i ve vás. Ne vše, čemu věříte nebo čemu věří jiní lidé, musí být pravdivé a prospěšné. Dovolte své víře růst i proměnit se.
‑ Mějte naději, ale nechte se prozatím vést také pocity i bezmocí. Problémem není bezmoc, ale stagnace a uvíznutí v jednom bodě.
Rád bych o vás slyšel za nějakou dobu, jak se váš příběh vyvíjí. Držte se a hlavu vzhůru (v obou smyslech).
Aleš Borecký
