Poslední dobou hodně přemýšlím o jedné věci spojené s traumatem. Jde mi o jakýsi vnitřní boj mezi touhou po sdílení, možná víc touhou po tom, aby někdo věděl (mám takovou ránu, podívej, pořád to bolí…), a pocitem, že o tom přece nejde mluvit. Klasická pohádková situace, kdy padouch v černém nebo strupatý skřet hrozí princezně: To nesmíš říct!
Jako by to byl hlas traumatu, který chce zabránit odhalení, a cílem by mělo být porazit ho, tedy svoje prožitky sdílet. Zároveň ale věřím, že určitá zdrženlivost a opatrnost je namístě, že je i dobrý, zdravý vnitřní hlas, který říká: dávej pozor, komu dáváš svou důvěru, je to velké rozhodnutí. Připadá mi, že tyto „okolky“ slouží také k tomu, aby člověk odhaloval pravdu po kouskách, aby ho to nezahltilo, aby zvládal všechno nějak postupně zpracovat. Možná i stud je někdy vlastně dobrý?
A myslím, že také soukromí je důležitá hodnota – bombastická veřejná odhalení, jakých jsme v poslední době svědky, ve mně popravdě vzbuzují smíšené pocity. Postavit se na židli a vykřičet všechno do světa, když k tomu nevedla poctivá cesta, když to člověk nemá prožité, je vlastně spíš takové gesto, které nakonec mnoho neznamená – ne že by nemělo význam a váhu směrem ke společnosti, ale váhám, jaký má pro člověka vnitřní smysl, když není propojené s osobním prožíváním.
Jak se v tom vyznat? Jak ty vnitřní hlasy odlišit, jak sdílení dávkovat, aby to celou věc nezhoršilo?
Jitka, 44 let
Názor odborníka
Milá Jitko,
pokud tomu dobře rozumím, popisujete vnitřní boj při zpracovávaní traumatu mezi chutí, potřebou, touhou mluvit (křič, sdílej, nebuď na to sám, ukaž prstem, sám už to neuneseš, řekni to všem, ať to vědí) a zdrženlivostí (pozor, ať si neublížíš, měl bys jít opatrně, poctivě).
Jak se v tom vyznat? Jak tyto vnitřní hlasy odlišit, jak sdílení dávkovat, aby to celou věc nezhoršilo? To je skvělá otázka a asi i podstata léčení.
V každé fázi můžu potřebovat něco jiného: oba hlasy komunikují důležité potřeby. Jako psychoterapeutka vnímám všechny cesty, které lidé podnikají, aby jim bylo v danou chvíli lépe, jako poctivé, pokud neubližují záměrně jiným bytostem. I to, že si stoupnu na nádraží a všem řeknu, co se mi stalo – proč ne.
Důležité je zabývat se tím, co mi to přineslo a jak teď dál. Čili opět být u sebe. A sledovat, co potřebuju já teď. To ale předpokládá obrovskou práci předtím: už vím, že mám bolest, vím, že SMÍM něco cítit a potřebovat. Dát si důležitost, zabývat se sebou – uznat, že mám právo se cítit dobře… A pokud si poctivě přiznám, že se teď potřebuju vyvztekat na nádraží, ok.
Ze své perspektivy to tedy vnímám jako otázku, JAK to udělat, abych si dokázala přijít na to, co potřebuju (ať je to cokoli). TO je problém, protože traumatizovaní lidé jsou často oddělení od sebe, svých citů, potřeb a jen tlumí bolest, aby přežili.
Když navazuji spojení sám se sebou (co to sakra je, že?), nepotřebuji se ptát, kdy mám co dělat, protože to cítím. Nepíšete, čeho konkrétně se vaše trauma týká, tak si pomůžu příkladem: Při představě, že bych měla jít veřejně označit svého šikanujícího, se mi udělá špatně. Vím, že to teď nechci, a nenutím se.
Ale možná, že za pár let budu mít chuť se zvednout, vytvořit situaci a konfrontovat ho, a budu mít dobrý pocit, že jsem to formálně zakončila. Zrovna tak to ale můžu ukončit v sobě bez veřejnosti…
Popsaný princip se dá aplikovat na všechny aspekty vaší individuální situace, které vnímáte jako důležité. Platí, že pokud budu cítit sebe a přijmu se tak, jak právě teď jsem (to znamená včetně toho, kým jsem byla v minulosti), budu se možnostmi kolem maximálně inspirovat bez pocitu tlaku nebo selhání, že je využívám, nevyužívám, jdu si podle sebe a podobně. Toto je důležitější, než se může na první pohled zdát.
Touha sdílet a být zachráněná (například u dětských obětí traumatu) je konfrontovaná nejistotou, nedůvěrou ve svět dospělých, mocných. To je obrovské dilema – a velmi pochopitelné. V dospělosti potom takoví lidé, kteří nesdíleli své trápení, naráží často na pocity viny a sebeobviňování, že si nenechali pomoct dřív, že nemluvili. Z perspektivy dospělého vidí možnosti, kterých mohli využít jako děti, a neudělali to.
Přijmout sebe znamená přijmout i sebe v minulosti: jako dítě, které pro sebe udělalo všechno, čeho bylo v daný moment schopné, aby přežilo. Přijmout sebe, to je jako cesta do hor. Krásné výhledy střídají držkopády, dobrý pocit z výšlapu střídá vyčerpání a chuť to vzdát.
Přeji vám sílu, odvahu a laskavost k vašim aktuálním možnostem a potřebám na vaší cestě do hor.
Tereza
Autorka se tématu zpracování traumatu podrobně věnuje v seriálu Bolest zneužití.
Pomohl vám článek?
