Chtěla bych se zeptat, jak řešit situace, kdy se člověk netouží s někým příliš stýkat, a nechce ho zároveň nějak zranit. Tato otázka mě napadá zas a znovu na malém městě, kde žiji. I lidi, které nemám příliš v oblibě, tu potkávám skoro denně a nevím, jak se na ně tvářit, jak se jim „vyhnout“, pokud oni stojí o kontakt a prohlubování vztahu, a já ne.
Jak odpovídat na nabídky kafe v kavárně, jak pohotově odmítat, aby to nevypadalo „blbě“? Nebo se snažit vyhovět, vždyť se zase potkáme a jak bych vypadala? Nebo je z principu správné umět se bavit s kýmkoli a dávat mu další šance na to, aby „mě to s ním začalo bavit“? Měla bych se snažit se všemi nějak vycházet?
Dost podobná situace teď vyvstala i v naší rodině. My s manželem se staráme o naše děti rádi sami a naše rodiče k tomu příliš nepotřebujeme, navštěvujeme je hlavně proto, že je rádi vidíme, a ne protože bychom chtěli „pohlídat“. Ale naopak naši rodiče by si přáli kvůli vnoučatům nás navštěvovat mnohem častěji.
Jak slušně odmítnout, zvlášť když nebydlí příliš daleko? Je to vůbec možné? Jak nastavit pravidla? Často se ozývají, skoro se slzou v oku touží po vnoučatech, to přece člověk nemůže odmítnout… Nebo může? Co když mě zvlášť manželovi rodiče nařknou z toho, že jim odvádím jejich syna a vnuky, pokud nevyhovím častým návštěvám?
Opravdu trochu tápu v tom, co je správné, a musím říct, že to ve mně zvyšuje pocit tlaku. Chtěla bych žít svým životem a občas mám pocit, že ze strachu z nějakého nařknutí z necitlivosti k ostatním dost vyhovuji přáním druhých a nestýkám se úplně s lidmi, se kterými bych chtěla. A možná docela často trávím čas s někým, kdo mi „nic neříká“. Budu ráda za jakoukoliv inspiraci.
Ella, 32 let
Názor odborníka
Milá Ello,
v první řadě děkuji za důvěru a za otevřenost při sdílení tak citlivého tématu.
Zdá se mi, že máte opravdu dobře vyvinutou schopnost reflexe a jste schopna vnímat své potřeby, což je dobře. Mnozí z nás se občas přistihneme, že nežijeme úplně tak svým životem, ale spíše přáním druhých lidí. Cítím, že otázky, které si kladete, mohou stát na začátku vaší cesty ke změně, neb motivaci k žití života po svém máte, zdá se, velkou.
Ve vašem dotazu vnímám více rovin. Nejdříve k rovině odmítání. Život na malém městě byl odjakživa spojen s jakousi větší intimitou, tudíž je pochopitelné, jakým kontaktům se známými lidmi každodenně čelíte. Obecným problémem je, jak popisujete, že mnohdy říkáme ano, i když chceme říci ne. Často se totiž řídíme jakýmisi vzorci, které nám říkají například: když nebudeš hodný, lidi tě nebudou mít rádi. Ve vašem případě tyto vzorce slyším např. ve větě (interpretuji): Jak bych vypadala, kdybych jim nevyhověla?
Tyto vzorce nejsou tak úplně pravdivé, vznikly totiž v průběhu našeho vývoje – a to převážně za méně příznivých výchovných podmínek, třeba v rámci školní docházky, kde byla poslušnost často vyžadována. Zdravé odmítání nám je však nějakým způsobem vrozené. Jen si představte dvouleté dítě, kterak odmítá naprosto přátelským a pevným tónem, přičemž se vůbec necítí trapně a nepotřebuje kolem toho nic vysvětlovat. Tuto schopnost v sobě tedy máte i vy, jen ji musíte začít znovu trénovat.
Asertivní práva
Zdá se mi, že hledáte způsob, jak se pohybovat mezi dvěma póly komunikace – abyste se všemu a všem neustále nepodvolovala na jedné straně, a abyste ostatní lidi neranila na straně druhé. Druhá stránka je velmi obdivuhodná, značí něco o vaší kvalitě ohleduplnosti vůči ostatním.
Chci zde zmínit dvě tzv. asertivní práva, která máte (asertivita je právě schopnost jasně vyjádřit a prosadit naše názory a myšlenky, aniž bychom narušovali práva ostatních).
- První z nich je naprosté právo nenabízet žádné omluvy či výmluvy ospravedlňující vaše chování, protože za své chování nejste plně zodpovědná druhým lidem. Ne vždy je tedy třeba mít „dostatečný“ důvod k tomu, abychom určitou věc odmítli.
- Druhým právem je, že jste zcela nezávislá na dobré vůli ostatních. Jinými slovy, že lidé, se kterými přicházíte do styku, k vám nemusí mít vždy kladný vztah.
V dnešní době již nepotřebujeme kooperaci druhých, abychom přežili. Nemusí nás tudíž mít každý rád – a my jej. Je naprosto přirozené, že si vybíráme lidi, se kterými chceme „kooperovat“ a žít. Toť teoreticky k odmítání.
A teď prakticky. Dejme si za příklad vaši známou, která vás zve na kafe. Zde je pár stručných tipů, jak odmítnout asertivním způsobem; samozřejmě nelze tato slova jen dokola přeříkávat v každé situaci, slouží pouze pro inspiraci. Nemohu zde poskytnout ani návod ušitý na míru vám, jelikož vás neznám osobně a pro každého jedince je jiná cesta tou správnou. Prakticky jde spíše o to sladit zásady asertivního jednání s vlastní jedinečností tak, aby výsledkem byl zdravý (přímý, nemanipulativní) a čitelný přístup k druhým lidem.
- Vždy jasně konstatujte své ne: Ne (děkuji), nechci.
- Nevysvětlujte důvody, nevymýšlejte si, neomlouvejte se: Protože v poslední době raději trávím čas sama. Dejte najevo empatii: Chápu, že bys ráda na kávu a je ti to líto.
- Pokud cítíte, že byste někdy šla, udělejte kompromis: Můžeme zajít třeba jindy, dám ti vědět sama.
- Na závěr jasně opakujte své NE: Ale dnes opravdu nepůjdu.
- Záleží také na tónu sdělení – snažte se své stanovisko sdělovat jasně, ale klidně, tedy bez napětí v hlase.
Pokud odmítnutí podáte tímto jasným a empatickým způsobem, nemusí to znít „blbě“. Pokud si o podobných tipech chcete nastudovat více, doporučuji knihy o asertivitě, je jich mnoho.
Odmítnutí v rodině
Druhou rovinu vašeho dotazu vnímám jako rovinu prarodičů. Zde bych byla malinko opatrnější. Prarodiče jsou pro děti důležitými osobami a kontakt s nimi v roli, kterou mají, je pro ně jedinečný.
Role prarodičů často není péče o děti ve smyslu rodičovském, ale jde např. o jakési „rozmazlování“, kdy od prarodičů děti dostanou sladkost či hračku, kterou od rodičů běžně nedostávají; později mohou prarodiče sloužit jako „zástupci“ odstupu či nadhledu – role jsou různé, ale ve všech případech by měly být odlišné od role rodiče.
Jak píšete, v péči o děti jste s manželem zcela samostatní, což je úžasné – mnoho lidí tohoto schopna není. To se však s pobytem vašich dětí s prarodiči nemusí nutně vylučovat. Otázkou je, jaká je intenzita vašich současných návštěv či s jakou intenzitou si oni návštěvy představují.
Využívejte celý web.
PředplatnéNavrhuji sejít se s nimi na neutrální půdě, třeba jít společně na oběd, a své představy si sdělit. Výsledkem by měla být dohoda – jakýsi kompromis, kdy by např. pravidelně děti na pár hodin hlídali jednou za měsíc. Rituál, který by měly děti s prarodiči a u kterého vy jako rodiče vlastně nemusíte být přítomni.
Rozhodně se však situaci snažte jasně komunikovat, protože ona potřeba kontaktu dětí s prarodiči souvisí také s jeho kvalitou – a věřte, že děti vycítí, pokud budete vy sama v nepohodě.
Milá Ello, váš dotaz je ohromně obsáhlý a jistě by si zasloužil obsáhlejší odpověď – ba dokonce dialog. V rámci něj by rozhodně mohly padnout otázky typu:
- Jaké jsou vaše jiné vztahy, kromě těch nevyžádaných?
- Máte kolem sebe lidi, u kterých jste si jista, že s nimi čas trávit chcete?
- Jaké máte pocity při návštěvách ostatních prarodičů?
Zkuste si na ně odpovědět a zkoumat je.
Přeji vám, abyste brzy žila svůj život, který opravdu žít chcete.
Srdečně
Kateřina Vlachynská
