Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda‑li je možné udělat něco proto, aby se člověk na mateřské cítil méně poníženě a více svobodně. Na mateřskou jsme se odstěhovali z Prahy do malého moravského města. Celé to pro mě bylo šok, ale už jsem si tu zvykla a zpátky do velkoměsta bych nyní nechtěla. Dobře jsme to promysleli a nakonec vidím pro malé děti maloměsto jako ideální.
Problém ale je, že jsem tam nechala celou svoji svobodnou osobnost, která byla plná zájmů, ambicí, měla jsem skvělou práci, byla jsem v ní dobrá, měla jsem zájmy, ve kterých jsem byla dobrá, měla jsem nabídky práce v zahraničí, o kterých jsem vždy snila. A to vše jsem nechala ladem a žiji svůj jednoduchý život s dětmi na maloměstě, kde největší odvaz je dumání nad tím, jestli o víkendu pojedeme nebo nepojedeme k mé tchýni.
Mám manželovy rodiče moc ráda a rádi pomůžou s vnoučaty, ale pocit, že k nim „musíme“ jezdit, protože po vnoučatech se jim stýská, ve mně ono „ponížení“ a pocit nesvobody ještě zvyšuje a dokonce do jisté míry cítím, že pak nemám chuť na sex s manželem. Když už nemůžu být sama sebou přes týden, alespoň o víkendu bych chtěla podnikat nějaké rodinné výlety nebo akce, při kterých se cítím „dospěle“. Ale nechci se s nikým hádat a bojím se, že by to nikdo nepochopil. Tím spíš, že bydlí celkem nedaleko.
Kdybych se mohla cítit více svobodná a více něco podnikat sama za sebe, cítím, že i na sex bych měla větší chuť. Takhle se cítím jako ponížený bezbranný mravenec. Je to zkrátka úplně jiný život a pocit než předtím, nejsem sama sebou. Asi každého jako první napadne najít si také čas pro sebe a vlastní zájmy. To dělám, jak můžu, ale na maloměstě je omezený výběr.
slunečnice, 30 let
Názor odborníka
Dobrý den, Slunečnice,
přesun z velkého do malého města je vždy velkou změnou. Obzvlášť pokud jste byla zvyklá na aktivní velkoměstské trávení času, které si teď nemůžete dopřát. Své asi udělalo nejen stěhování, ale i příchod dětí na svět.
Zdůrazňujete pocit ponížení a nesvobody, stejně tak to, že vám chybí aktivity, při kterých byste se cítila dospěle. Naprosto tomu rozumím. Zároveň z vašeho dotazu tak trochu dýchá strach (možná by se dalo říct nedospělý strach) si o to, co potřebujete, dospěle říkat a dospěle se za své potřeby postavit.
Těžko říct, co vás k podobnému postoji vede. Je to zkušenost, že nebýváte vyslyšena? Nebo jste to ani nezkoušela?
Zdá se, že máte předpoklad, že vyjádření vašich potřeb povede k hádkám. Je to jen vaše fantazie, nebo zkušenost? Základem je vědět, co chcete, a poté si to zkoušet vykomunikovat s ostatními. V tomto případě hlavně s manželem.
Vaše dohoda a způsob řešení je tím hlavním, na čem záleží. Ostatní by měli vůli vás jako páru respektovat. Na tomto místě bych být vámi začal a podle vývoje bych se zamýšlel, co dál.
Závěrem se podělím o citát z jedné knihy – „Kdo druhému nesdělí jasně, co ho trápí a co potřebuje, nemá právo se na něj zlobit, když jsou jeho potřeby nevyslyšeny“…
S přáním všeho dobrého
Jarolímek
