Delší dobu mě trápí stav, ve kterém jsem. Potkali jsme se s přítelem v době, kdy měl trable s holkou, která na něj kašlala a běhala za ním, až když jí řekl, že ji nechce vidět. Podváděla ho. Byli jsme kamarádi, já chtěla být víc. Když byl malý, táta mlátil mámu i jeho. Měla jsem v hlavě, že nechci, aby tomu klukovi ještě někdy někdo ublížil, chtěla jsem ho chránit.
Začali jsme spolu chodit. Zpočátku to bylo fajn. Oba jsme bydleli u rodičů a chtěli se osamostatnit. Našli jsme si bydlení. Jsme spolu od prosince a bydlíme spolu od konce dubna. Od začátku vztahu jsem brala antikoncepci a antidepresiva – kvůli občasným černým chvilkám. Antikoncepci jsem vysadila před měsícem, protože jsem to do sebe nechtěla zbytečně cpát. Antidepresiva jsem vysadila vlastně nedobrovolně koncem července, protože psychiatrička měla dovolenou a lékařka mi je nechtěla předepsat. Nevím, jestli to je důležitá informace, jenže mi připadá, že mi tyhle prášky pořád držely nějak přivřené oči. S vysazením jako by všechno ve mně začalo řvát ne.
Pár dní poté jsem měla první impulz k tomu se s ním rozejít. Řekla jsem, že najednou mezi námi cítím zeď. Už mě nevzrušoval sex s ním, přišlo mi, že jsem se o něj přestala starat, zajímat, že máme úplně jiné cíle. Řešil to, že se chci rozejít, se svou mamkou, a dokonce s mým tátou. S tátou pracuji a on mě pak druhý den přesvědčoval, že taková láska je.
Nechala jsem se přesvědčit. Říkala jsem si, tak to ještě zkusím. Vím už po týdnu, že to byla chyba. Jenže ten první impulz mi ukázal, co v něm je. Řekl mi, že se zabije a uchlastá a že to už není můj problém. Teď se bojím. Bude mě nenávidět. Chtěla jsem ho chránit a teď jsem ta, co mu ubližuje.
Příběh je to delší, byla tam moje drogová závislost, léčebna, tam jsem si nechala předepsat antidepresiva a rok je brala. On mi pomáhal po léčebně, já jemu po holce. Teď si už nejsem jistá ničím, co mi před nějakou dobou přišlo úplně jasné. Drogy jsou za mnou, to vím. Všechno ostatní je jak na vodě.
Áďa, 22 let
Názor odborníka
Milá Áďo,
když jsem četla váš příběh, snad po tisící jsem si uvědomila, jak umí být život těžký, jak je vlastně každý jeden jednotlivý život pro svého majitele obrovskou a složitou výzvou a jak málo prostředků na její zvládání míváme předem k mání a použití.
Čímž nechci vůbec říct, že ty naše životy nejsou zároveň krásnou a žitíhodnou cestou. Cestou za smyslem, za sebepoznáním, za poznáním druhých, za láskou, za dobrými a zdravými vztahy. Jen se tou cestou vydat, jen se do toho života cele vložit, věnovat mu svou energii a vše dobré, co v nás je, i to, co v nás zatím ještě není, ale někde v hloubi už – věřme – klíčí.
Zdá se mi, Áďo, že ač popisujete vztah s přítelem, píšete hlavně o sobě. Jako byste o sobě říkala, že nevíte, na čem stavět, že nevíte, jakých pravidel se držet a jaké hranice respektovat či svobodně a smysluplně třeba i překračovat, jako byste mluvila o svých straších a napětích a frustracích a potřebě okamžitě a neprodleně se jich zbavit, když se přihlásí (léky, předtím drogami, možná vztahy), protože je tak těžké je unést. Ale také čtu o vaší upřímné potřebě žít ve vztazích, mít kolem sebe bezpečné prostředí, důvěřovat a mít ráda a mít důvěru a lásku druhých.
Cesta vede dál
Řekla bych, že vztah s vaším přítelem byl jednou z mnoha zastávek na zmiňované cestě. Nelze s někým láskyplně být jen ze strachu, že si něco udělá a my si to pak budeme vyčítat. Dokonce i kdyby to nebyl jediný důvod k setrvání v partnerství – vydírání do partnerského vztahu jednoduše nepatří. Nebo ano, ale ne do takového, který má vydržet a stát se základem budoucnosti. Možná ublížíte, jak se obáváte, ale setrváním ve vztahu příteli nepomůžete o nic víc než odchodem. Nepomůžete mu opravdu – maximálně na nějakou dobu potlačíte jeho strach a další negativní emoce. A svůj vlastní strach.
Okrajově zmiňujete vysazení léků. I v tom jako byste měla trochu nepořádek a nejasno. Antikoncepci jste chtěla a pak nechtěla (přítel o vysazení věděl?). Antidepresiva byla rychlé, snadné řešení nestability nálady (pomohly léky vůbec?), a pak najednou jejich získání snadné nebylo, tak bylo potřeba zvyknout si být bez nich (a vaše psychiatrička vám je nepředepsala ani po návratu z dovolené a nemáte je zase zpátky, pokud jsem správně pochopila).
Otázka, zda je náhlé vysazení v pořádku, nebo se máte obávat komplikací, ve vašem psaní nezazněla, přesto téma stručně zmíním. Mladý organismus, nedlouhé užívání antidepresiv, depresivní syndrom jiný než ten „vrozený“, „endogenní“ v rámci bipolární nebo unipolární deprese, čili depresivní nálady vázané spíše na emoční nestabilitu než na emoční poruchu, náladovost plynoucí spíše z osobnostních rysů spíše než z psychické nemoci – to vše bývají faktory, které nahrávají velké pravděpodobnosti toho, že se člověk s vysazením léků popasuje dobře a rychle, i když jde o vysazení náhlé.
Využívejte celý web.
PředplatnéAntidepresiva naštěstí nezpůsobují klasickou závislost jako třeba alkohol nebo léky na úzkost, a tudíž po vysazení člověka neohrožují závažnými abstinenčními příznaky. Pokud jste pocítila změnu hladin neuromediátorů (serotonin v mozku, jehož hladiny jsou vyšší při užívání antidepresiv ze skupiny SSRI), je to už pravděpodobně dnes za vámi a emoční příznaky jako podrážděnost, úzkost, smutky či nervozita budou spíš připsatelné okolnostem vašeho života než chemii.
Milá Áďo, držím vám moc pěsti na vaší cestě za harmonií, vyrovnaností a hezkým novým vztahem,
AP
