Budu mít teprve 14 let, ale prosím, abyste mě neodsuzovali podle mého věku, jak to hodně lidí dělá.
Už rok se sebepoškozuju – řezáním, s občasnými přestávkami (nejdelší byla něco přes měsíc). Strašně moc s tím chci přestat, říkám si, že je to totální kravina a jsem pevně rozhodnutá, že to už neudělám.
Ale jakmile se něco stane, dostanu takový ten ''záchvat'' a řeknu si: ''Kašlu na to, nebudu se snažit přes to dostat, dělám jenom to, co si zasloužím!'' a v tu chvíli mi to nepřijde jako špatná věc, přijde mi to normální. Tak to prostě udělám. Ale už mě to opravdu štve.
Byla bych vám opravdu vděčná za nějaké rady, jak se tomu ubránit.
Můj další problém jsou depresivní stavy, ve kterých mám chuť umřít, přichází mi nenávist sebe samé, úzkost, která mi stahuje hrdlo a zabraňuje normálnímu dýchání apod. Už ani moc neposlouchám hudbu, která mě dřív uklidňovala. Teď mě naopak znervózňuje, stejně jako hlasitá televize.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych neměla jít k psychologovi, ale vím, že moje mamka by to určitě nevzala dobře. Má špatný psychický stav, chodila na psychiatrii a léčila se s úzkostí, popisovala to vždy přesně tak, jak to cítím momentálně já. Nevím co v takových situacích dělat, jak před tím utéct.
Moc vás prosím, pomožte mi. Jinde pomoc odborníka asi nenajdu…
Adéla
Názor odborníka
Dobrý den, Adélo,
předem chci ocenit odvahu, kterou jste musela posbírat, když jste se rozhodla nám napsat. Správně tušíte, že to, že se řežete, je závažný problém. Jednak dochází k trvalému poškození kůže a někdy i při hlubších zraněních k poškození nervů, ale především proto, že se na takovémto chování dá získat závislost. Svým způsobem toto jednání nějak vypovídá i o tom, jaký máte vztah sama k sobě (předpokládám, že se asi nemáte příliš ráda, když se trestáte ve chvíli, kdy vám není dobře). Jsem rád, že jste sama dospěla k poznání, že tudy cesta nevede.
Z psychoterapeutické práce s lidmi, kteří se sebepoškozují, vím jedno – není to malý problém a neexistuje nějaké univerzální řešení. Je potřeba pochopit souvislosti, proč volíte právě takovýto způsob řešení svých potíží a zjistit také, jaké dovednosti vám chybí, abyste své potíže dokázala řešit méně problematickým způsobem. Současně uvádíte, že trpíte depresivními a úzkostnými stavy, které mají také zřejmě nějakou příčinu a neobjevují se jen tak.
Když nebudu chodit kolem horké kaše, tak vám, Adélo, musím říci, že bez odborné pomoci to zřejmě sama nezvládnete. Zkuste znovu zvážit, zda nevyhledat psychologickou pomoc. Osobně bych vám doporučil vyhledat klinického psychologa, který poskytuje psychoterapii a to v přístupu psychodynamickém nebo gestalt. Mamince zkuste vysvětlit, že si sama pomoci neumíte a že potřebujete někoho, kdo vám pomůže se v sobě vyznat. Maminka jistě pochopí, že čím dříve pomoc vyhledáte, tím je větší naděje, že se z těchto problémů dostanete. Možná právě proto, že má sama zkušenost s psychickými problémy. A na závěr vám chci říci, že před problémy se „neutíká“ (před sebou se nikdo neschová), problémům je potřeba se postavit a hledat řešení.
Držím vám palce.
S pozdravem,
Ondřej Novák
klinický psycholog a psychoterapeut
