Dobrý den,
chtěla bych vás poprosit o radu. Je mi 35 let. Žiji 13 let s partnerem a máme šestiletou dceru. Prvních 10 let bylo velice šťastných. Pak mi partner párkrát ublížil a zhnusil se mi. Už s ním dále nemohu žít v jedné domácnosti. Sice je hodný a jako člověka si ho vážím, ale mám k němu jako k muži odpor a averzi.
Máme dům, který jsme společně zrekonstruovali, ale panuje v něm depresivní nálada. Přivádí nás to do stavů, kdy se zavíráme každý ve svém pokoji a celý den proležíme a nekomunikujeme. Chodíme oba jako tělo bez duše.
Já vím stoprocentně, že ho dále jako partnera nechci, ale on se s tím nechce smířit. Párkrát z něj vypadlo, že si vezme život. Navrhl, že se odstěhuje, ale byla to jen záminka, aby to mohl oddálit.
Můžu se odstěhovat já, ale bylo by to velice komplikované a vzala bych dceři domov, který tak moc milujeme. Máme k tomuto místu velké citové pouto. Partner nemá, ale odejít nechce, i kdybych ho vyplatila. Jeho máma mě navíc vydírá, že náš rozchod nepřežije, a bojí se, kdo se o něj bude starat.
To celé trvá už 3 roky. Jsem na dně a potřebuji se od něj odrazit, ale nevím jak. Bývala jsem veselý člověk, který rozdával lásku, smích a radost. Teď jsem apatická, vyčerpaná a nešťastná… Nejvíc mě to trápí kvůli dceři. Chtěla bych zase žít! Děkuji moc za odpověď…
Lucie
Názor odborníka
Milá Lucie,
děkuji za dotaz. Po jeho přečtení cítím, jako byste se nemohla hnout z místa a byla chycená v pasti. Možná vás nepotěším, ale v této pasti zůstanete tak dlouho, dokud to dovolíte.
Nepíšete, čím vám manžel ublížil, kvůli čemu k němu máte odpor a averzi. Ale vásledek je takový, že s ním nechcete zůstávat. To je v pořádku, když máte svůj důvod a už s ním nemůžete být. Na to určitě máte právo.
Toto vaše rozhodnutí může ztěžovat fakt, že vám vyhrožuje sebevraždou. Nevím, jak to probíhalo u vás, ale často se lidé ve vaší situaci partnerovy reakce leknou. Sebevražda je přeci jen silné sousto a nikdo si nechce vzít na triko, že právě on způsobil, že si kvůli němu druhý vzal život. A to je přesně důvod, proč lidé někdy sebevraždu používají pro svou manipulaci. Manžel má zodpovědnost za svůj život a i kdyby se rozhodl, bude to jen jeho rozhodnutí. Manžel má možnost vyhledat odbornou pomoc, stejně tak můžete společně využít např. párovou terapii a využít pomoci psychologa k tomu, abyste procesem odloučení prošli co nejlépe v rámci možností.
Trochu to vypadá, že vy jste ta silná, která zůstane s manželem, aby si neublížil, která ho neopustí, aby tchyně mohla být klidná a nemusela se bát o to, kdo se postará o jejího syna. Je dobré si ale uvědomit, že ve skutečnosti jsou to oni, kdo vás svými praktikami drží v šachu a mají moc nad celou situací.
Nejspíš nepůjde splnit na 100 % to, co byste si přála. A to, abyste se rozešla s partnerem a zároveň zůstala v domě, který máte tak ráda. Zaujala mě vaše věta, že dceři nechcete vzít domov. Zkuste si říct, co pro vás znamená, když se řekne domov. A porovnat to s tím, jak v současnosti žijete. Už tři roky trvá vaše situace a samozřejmě můžete dál žít tak, že ve vašem domě bude panovat depresivní nálada, nebudete spolu mluvit atd. Nevím ale, jak dlouho budete schopná toto ještě vydržet.
Nakonec když budete chtít udělat změnu, budete ji muset udělat vy sama, nikdo ji za vás neudělá. Ano, „překopat“ svůj život může být náročné, ale někdy je to řešení, abyste mohla pustit to, co vám ubližuje a opět se radovala ze života.
Přeji hodně sil,
Markéta Jarolímková
