Pro vaše blízké: Dárkové předplatné
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Úzkost a beznaděj po matčině smrti: Dejte průchod svým pocitům.

21. 8. 2014

Dobrý den,

pokusím se vám nějak smysluplně popsat můj problém, který se se mnou táhne již druhým rokem. Je mi 26 let a v roce 2012 mi zemřela maminka, která pro mě byla vždy tou nejbližší osobou a celkově pro mě bylo velice náročné se s jejím odchodem vyrovnat.

Myslela jsem si, že jsem z nejhoršího venku, ale poslední dobou mi začíná docházet, že je to spíše ještě horší. Je pro mě dost těžké slovy vyjádřit, jak se momentálně cítím… Jedním slovem bych to popsala jako nekončící smutek, beznaděj či prázdnotu. Jsem TAK nešťastná, že už ani nevím, jaké to je mít z něčeho radost. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem za poslední dva roky pocítila alespoň náznak štěstí nebo radosti.

Mám strach z budoucnosti, přepadají mě záchvaty beznaděje, osamělosti a paniky z toho, že už nemám žádnou rodinu (vztah s otcem je na bodu mrazu). Ale nejhorší je ten pocit prázdnoty, mám strach, že už to nikdy nebude lepší a to mě děsí. Občas mě napadá, že sebevražda by mi asi přinesla úlevu, ale zároveň vím, že jsem moc velký slaboch na to, abych to doopravdy udělala.

Připadám si, jako bych se točila v bludném kruhu, ze kterého není cesty ven. Poslední dobou (cca měsíc) mám pocit, že se ty úzkostné stavy objevují častěji a jsou intenzivnější. Zničehonic, bez zjevné příčiny se mi náhle stáhne hrdlo, mám pocit, jako bych se topila, chce se mi strašně brečet, a tím, jak se to snažím ovládnout, se ten stav ještě zhoršuje.

Mám pocit, jako bych to už ani nebyla já… Připadám si prázdná, už ani nevím, kdy jsem se naposledy usmála nebo něčemu zasmála. Nic mě nebaví, nic mě nezajímá. Někdy mám problém i odpovědět někomu na jakoukoliv otázku, protože se mi prostě nechce ani mluvit. Okolí mě vnímá jako tu věčně naštvanou a negativní slečnu. Kvůli tomu už se vyhýbám lidem v práci, kamarádi už se mi moc neozývají, protože ví, že se zase na něco vymluvím.

Je to paradox, cítím se osamělá, ale lidem se vyhýbám. Mám sice přítele, ale myslím, že příliš nerozumí tomu, co se se mnou děje. A já mu to neumím dost dobře vysvětlit.

Prosím poraďte mi, co mám dělat, protože mám pocit, že se buď brzo zblázním, nebo se totálně sesypu… Předem moc děkuji za odpověď.

Infected

Názor odborníka


Milá čtenářko,

dovolte si požádat o pomoc. Situace, ve které se nacházíte, je obtížná a sama ji jen těžko můžete překonat. Doporučuji vám vyhledat pomoc psychoterapeuta, který vám vaši situaci pomůže zvládnout. 

Prázdnota a beznaděj jsou pravděpodobně způsobeny tím, že jste zablokovala emoce, které jsou hodně nepříjemné a bolestivé. To se při traumatických zážitcích stává často. Cestou z této situace je nechat pocitům průchod a prožít je. Terapeut vám pomůže, aby to proběhlo co nejšetrněji a nevzniklo další trauma. Dovolte si se „sesypat či zbláznit“ za přítomnosti člověka, který ví co dělat v takové situaci a rozhodně vás v ní nenechá. Právě naopak, pomůže vám z ní ven.  

Co se týče přítele, je dost možné, že má sám strach a obavy, protože neví, jak vám pomoct. Nejlepším řešením je hledat pomoc a pochopení tam, kde ho můžete dostat, tedy u odborníka. Tím, že žádáte o pomoc tam, kde se vám jí dostat nemůže, jen prohlubujete své trápení a možná i pocit osamění.

Přeji hodně odvahy a síly. 

Eva Belešová

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.