Dobrý den,
otec zemřel, když mi bylo šest. Oba rodiče byli citově velmi chladní, neexistovalo pohlazení, pouze tresty, pokud vše nebylo dokonalé.
Matka alkoholička se s jeho smrtí nevyrovnala a v bezcitné výchově ještě přitvrdila. Celé dětství a pubertu nás psychicky týrala (slovy psychologů, které jsem z důvodu depresí vyhledával). Sice jsme vždy měli co jíst, co na sebe i vzdělání, ale neustálé ponižování, urážky, shazování a psychický teror vedly k tomu, že v dospělosti jsem s to s matkou udržovat pouze velmi omezené vztahy – ideálně bych ji nevídal vůbec.
Ačkoliv sama o sobě je to chytrá osoba, kterou má okolí rádo, díky prožitému se mi z ní dělá zle. Mám obrovský odpor se s ní vídat, ale zároveň cítím lítost, protože si prožila své (smrt manžela, těžké onemocnění mé sestry, zdravotní potíže atd.). Někteří tvrdí, že bych si s ní měl promluvit a tohle všechno jí říct, vyříkat si minulost, že by se mi ulevilo – což nechci, protože jen z představy se mi dělá neskutečně zle.
Osobně mám pocit, že by se mi ulevilo, kdybych ji už nikdy nemusel vidět – vnitřní muka se mi vrací jen v momentě, kdy má dojít na společné rodinné setkání atd. Zášť k ní nechovám, časem jsem došel k jistému vnitřnímu smíření a vím, že sama si prožila své, pouze mě štve, že neschopnost důvěřovat a přijímat lásku mám zřejmě z její výchovy.
Jak se s minulostí vyrovnat, aby se mi setkání s ní nehnusila? Přijde čas, kdy bude potřebovat mou péči, včetně psychické podpory. Ovšem jakýkoliv náznak citů k/od ní mi působí silnou nevolnost…
Tomáš
Názor odborníka
Milý Tomáši,
děkujeme, že s námi sdílíte svůj příběh. Vím, že nám nejspíš píšete proto, že byste rád dostal nějakou radu nebo návod, ale předem říkám, že v tomto tématu nic jednoduchého a univerzálního v rukávu nemám.
I tento stručný souhrn vašeho příběhu v sobě obsahuje mnoho témat, která jsou důležitá – nejen chování rodičů k vám a to, co jste si z dětství odnesl. Matčin alkoholismus, sestřina vážná nemoc, smrt otce a její význam pro vás, vaše deprese a obecně „citovost“ atd.
Víte, dětství je období, ve kterém se učíme, jaký svět je, jak funguje, jaká má pravidla, co je dobré, co je špatné, co ta která věc znamená. Ale učíme se nejen o světě, učíme se také všechno o sobě. Podle toho, jak na nás důležití lidé, tedy především rodiče, reagují, si vytváříme určitý obraz toho, jací jsme a co děláme. Až teprve v pubertě začne význam hodnocení rodičů klesat a mladý člověk získává schopnost chápat a utvářet vlastní identitu vědomě, a to díky nové schopnosti nahlížet na sebe z pohledu druhé a třetí osoby.
Proto je jasné, že pokud od rodičů dítě necítí přijetí, lásku, podporu a ocenění, jeho sebeobraz bude dost komplikovaný. A stejně tak jeho vztah k rodičům v dospělosti.
To, co k matce cítíte, cítíte z nějakého důvodu. Je to výsledek vašich vztahů v minulosti, jejího chování k vám a toho, jak vás to ve vašem prožívání ovlivnilo. Vyrovnat se s tím a váš vztah v současnosti nějak zvládnout znamená nejprve přijmout, že cítíte to, co cítíte. Pochopit to a dovolit si to. Za to, jaký vztah teď s matkou máte, jste zodpovědní oba. To znamená, že jeho zlepšení nárokuje vůli vaši i matčinu.
Podívejme se na to, co můžete udělat vy. Napište si všechno, co matce vyčítáte a zamyslete se nad tím, proč se tak chovala. Pochopení umožňuje určitý nadhled, to vám může pomoct. Pak se rozhodněte, jestli vás to nutně musí ovlivňovat do takové míry, že to nemůžete změnit. Zkuste se na to podívat tak, že to je něco, co bylo, ale možná, že teď to může být jinak. Možná, že se matka něco naučila a její chování se mohlo někam posunout. A i kdyby ne, nyní už vás to tolik neovlivní, protože svůj život můžete řídit sám.
Vaším přáním je zvládnout setkávání s matkou, aniž by vám bylo zle. To znamená, že jí musíte odpustit. To je také hodně o rozhodnutí. A to je spojené s tím, že se rozhodnete převzít zodpovědnost za svůj život a řídit ho takovým směrem, kterým chcete vy, ne kterým vás vedli rodiče.
S matkou si vše vyříkat není špatný nápad, ale doporučuji vám se na to připravit – zpracovat si to nejdřív sám v sobě. Do rozhovoru je dobré jít bez očekávání od ní, spíš s očekáváním, že vy vyjádříte své emoce, vy řeknete to, co vás tíží, štve a dělá vám zle. Záviset na její reakci vám nejspíš nijak nepomůže.
Je to proces, nejde to naráz. Takový příběh je vážně tématem do dlouhodobé psychoterapie. To, co vám píšu, je spíš takové zkrácené, velmi zjednodušené nastínění toho, jakým směrem byste se mohl ubírat. Popisujete, jak se cítíte už při představě rozhovoru s matkou. To ukazuje na nemalé traumatické zážitky. Prostě nemám pocit, že je zodpovědné dát vám pár rad a vyvolávat pocit, že tím je to vyřešené. Váš příběh je takový labyrint, který má mnoho rovin. Jen vy ho můžete rozkrývat, a pomoc někoho nezaujatého vám může otevřít skryté komnaty.
Nakročeno máte výborně. Píšete, že si uvědomujete, že vás matka bude potřebovat. To samo o sobě ukazuje na to, že v sobě těch citů máte hodně a že dokážete myslet na dobro člověka, který vám ublížil. To je velká věc, která má silný potenciál!
Využívejte celý web.
PředplatnéNení nic divného na tom, že máte chuť se jí vyhýbat. Prostě vám připomíná hodně nehezké zážitky. Můžete to překonat, odpustit jí a neopakovat to, jak se chovala ona, nebo prostě od toho všeho můžete utéct. Je to na vašem rozhodnutí, to první je samozřejmě těžší, ale nabízí to nové, inspirativní možnosti.
Držím vám palce a věřím, že najdete ten SVŮJ správný směr!
Milena Nováková
