Prosím o nějaké povzbuzení pro přetížené lékárníky. V tomto období zažíváme extrém horší než kdykoliv dříve a pro Babiše a spol. přitom neexistujeme. Kde vzít sílu na to čelit agresivním a frustrovaným lidem, kdy vysvětlování je o ničem. A pro naše okolí, které je většinou doma a zažívá zklidnění, je to nesdělitelné.
Jana, 46 let
Názor odborníka
Byl jsem osloven redakcí, jestli bych se jako lékárník nedokázal vyslovit k prosbě, kterou obdržela. Jsou výzvy, které dokážou vytrhnout z letargie i stárnoucího zpasivnělého samce, a tato se ukázala být právě takovou. Rozhodl jsem se pro postup: nejdřív trochu vynadat, potom trochu utěšit.
Nemám rád to věčné žehrání na lidi, kteří k nám přicházejí do lékárny. Je naší profesionální ctí, abychom se snažili uspokojivě jednat s kýmkoliv. Oproti pacientům jsou na naší straně dvě významné výhody. Jednak za tárou nestojíme sami za sebe, nemusíme nic brát osobně, jsme tam spíše jako zástupci jisté instituce. A potom se celý kontakt odehrává na našem domácím hřišti. Samozřejmě – ne vždy se všechno podaří, častokrát selžeme, ale nabízím své východisko, že vždy můžeme hledat chybu na své straně, vždy se můžeme snažit poučit se pro příště.
Napadají mne dva příklady chybného chování: Pokud si stěžuji, jací jsou ti lidé sprostí a neomalení, pak to může znamenat, že nejsem dostatečně asertivní. Nemusím si nechat všechno líbit, proti nevhodnému chování se mohu jasně ohradit a vymezit.
Pokud mám pocit, že mě kontakt s lidmi neúměrně vyčerpává, pak možná trpím spasitelským komplexem. Rád bych na sobě se zalíbením spočinul pohledem, kterak zachraňuji svět.
A pak je tu ještě další rovina problému. Jistě bude platný psychologický poznatek, že nejvíce nám vadí lidé, kteří nám odhalují něco o nás, co sami na sobě nechceme vidět. Bližní, se kterými se setkáváme, můžeme brát jako své učitele – a tam, kde je ten kontakt nejtěžší, tam je to učení nejintenzivnější.
Pokud s velkou částí lékárenské obce sdílíte pocit, že si nás společnost dostatečně nepovažuje, tak právě nyní je ideální příležitost to změnit. V nouzi poznáš přítele. Kdy jindy než v krizi můžeme prokázat svoji důležitost a nezastupitelnost.
A nyní přichází na řadu pokus o povzbuzení, o útěchu.
Jeden způsob vypadá takto: „Ukaž, kde tě to bolí, já ti to pofoukám. Taaak. A teď už to bude dobré. Za chvilku to přebolí.“ To bych ale nechal vyhrazené jen pro děti.
Povzbuzení pro dospělé je pak pro mě neodbytně spojeno se slovem naděje. A jediná skutečná a hluboká naděje může pocházet ze spirituální oblasti. Bez tohoto rozměru je budoucí vývoj jasný – budu se tu nějakou dobu plahočit, budou se střídat doby radosti a doby strádání, a pokud se nedokážu včas zabít při nějaké nehodě, s postupem času bude ubývat sil a přibývat nemocí a nakonec to celé skončí smrtí.
Osobně jako zdroj své naděje vidím dva druhy prožitků. K tomu prvnímu si představte, že jste na vrcholu vysokánské skály, opatrně se připlížíte po břiše k okraji a pohlédnete dolů. A pod vámi je jen nezměrná hloubka, nikde žádné dno, až se vám z toho zatočí hlava. Podobný zážitek je možné zakusit během meditace či rozjímání. Nevede k pocitu, že člověk již je za vodou a jen si tak bezbolestně a povzneseně skotačí. Přináší jistotu, že život rozhodně není banální a že na mně osobně velmi záleží.
Druhým zdrojem naděje je zkušenost, že často ta duševně nejtrýznivější životní období jsou ze zpětného pohledu také obdobími nejvíce obohacujícími. Má‑li se něco nového zrodit, musí nejdříve to staré zemřít. Cesta vpřed zkrátka někdy může vést i přes méně příjemná území.
Poznámka redakce: Lidé pracující v exponovaných profesích mohou (stejně jako běžní občané) využít nabídku online vedených psychologických konzultací, které jsou po dobu aktuální krize nabízeny psychology a psychoterapeuty zdarma. Podrobnosti najdete v článku Mluvte s psychology.
