Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Vadí mi manželova pohodlnost: Čí očekávání se snažíte naplnit?

1. 4. 2015

Dobrý den,

jsem ve vztahu s mým mužem skoro 15 let, manželé jsme 4 roky a máme dvě malé děti. Vztah máme živý, blízký, ale určitě jsou tam i problémy.

Jedním z nich je, že mám problém přijmout partnerovu pohodlnost. Je mi doslova odporná. Není to úplný extrém, partner pracuje, vydělává a dělá i na domě, i kolem dětí a ta práce je kvalitně odvedená, ale mezi námi dvěma je dost velký nepoměr. Já toho stihnu za stejnou dobu mnohem více. Ještě i když děti opatruje, tak si nechá nosit od nich věci, ani se nezvedne. Rád spí. Dalo by se popsat víc.

Vedeme často dlouhé filozofické debaty, kde mi vysvětluje, že je důležité udělat raději málo, ale kvalitně. Ale neumím si pomoci, když ho vidím polehávat, posedávat za počítačem, mám vztek, se kterým nevím co mám dělat a navíc mám problém si ho pak vážit. Dokonce někdy tak moc, že fantazíruju, jaké by mi bylo s někým jiným, s kým bych toho stihla společně mnohem více. Potom mám zase pocity viny, že mě něco takového vůbec napadlo, že co děti, rodina a tak.

Chybí mi u něj ale jakási větší angažovanost, chuť něco dělat… Často je i ubručenej. Nějak mě to od něho zkrátka odrazuje… Co s tím?

Zuzana

Názor odborníka


Dobrý den, Zuzano,

vždy, když čtu dotaz od čtenáře psychologie.cz, přemýšlím, z jaké strany k tématu přistoupit. Málokdy se nabízí jen jedna cesta, jak se k věci postavit a nejinak je tomu i v případě vašeho dotazu. V tomto případě jsem se rozhodl nechat poněkud stranou partnerskou rovinu problému a zaměřit se na vás. 

Napadlo mě totiž, že pokud ve vás manželův přístup k životu vyvolává vztek, pak by nejspíš nemuselo být  vše v pořádku s vaším přístupem k životu, a že byste tedy nemusela mít zcela pod kontrolou, co všechno na svých bedrech nesete (v porovnání s tím, kolik byste toho na nich dobrovolně a sama od sebe nést chtěla). Jestli je tomu ale skutečně tak, co vás do stavu takové dlouhodobé přetíženosti dostalo?

Motivace je klíčová

Z vašeho mailu lze vyčíst, jak si ceníte angažovanosti, aktivity, efektivity a chuti neustále něco dělat. Naopak nicnedělání a bezúčelné posedávání či polehávání ve vás vzbuzuje vztek a toho, kdo se takto chová, si neumíte vážit. Tyto hodnotové postoje ale nepoukazují jen na to, podle čeho posuzujete druhé. Především ukazují, jak a podle čeho posuzujete sebe.

Vaše nároky na sebe (i na druhé) nejsou sice nijak extrémní, ani nerealisticky náročné, ale přeci jen jsou dost vysoké na to, aby vás opakovaně a dlouhodobě dostávaly do nepohody v podobě stresu a únavy. Abychom si rozuměli – nevidím nic špatného na tom, přistupovat k životu aktivně, ani na odhodlání chtít toho hodně zvládnout. Také není nic špatného na tom, chtít to po druhých. V tom to nevězí. 

Problém je, že aktivní a zodpovědný přístup k životu může být jak mocným nástrojem k naplňování životních cílů, tak se také může stát nástrojem nezdravých ambicí pramenících především ze strachu a vnitřní nejistoty. Motivace je tedy v tomto ohledu klíčová. Je rozdíl, jestli svými nároky poháníte sebe samu vpřed, nebo jestli otročíte přejatým nárokům druhých.

Jak se může stát, že vlastnosti, jako výkonnost, a účelná aktivita získají mezi ostatními povahovými rysy natolik velkou důležitost, až vás začnou vnitřně omezovat? Co člověka v takové případě (někdy až slepě) pohání vpřed? 

Vysvětlením může být zpětná vazba

Zde jsou dvě možná vysvětlení – čistě pro příklad.   

Přílišná snaha vyhovět nárokům na sebe kladeným někdy vzniká v reakci na nedostatečnou pozitivní zpětnou vazbu od rodičů, tedy tam, kde není ve vztahu dítěte a rodičů dost vřelosti, či nepodmíněného projevování citů a kde si dítě musí vřelost zasloužit. Jejím motorem je touha po ocenění, někdy hraničící se závislostí.  

Další z motivů může souviset s pocity provinilosti a strachu z odmítnutí, jaké zažívá malé dítě v reakci na nepřiměřenou negativní zpětnou vazbu. Je to jako se štěnětem, kterým pán zatřese za kůži na krku nad loužičkou s důrazným “Fuj!”. Silný (popřípadě opakovaný) negativní prožitek někdy vytvoří emocionální blok. Negativní podmiňování po sobě vždy zanechává nějakou stopu ve formě nepříjemných pocitů, které se vynoří pokaždé, když se v budoucnu dostaneme do podobné situace (dokonce i jen ve fantazii typu „co by, kdyby“). Proto pak máme tendenci jednat tak, abychom se podobným nepříjemným pocitům vyhnuli. 

Ale podobný pocit ohrožení vyvstane i tehdy, když oním “Fuj!” způsobem jedná někdo jiný. A protože v nás dotyčný svým jednáním připraví nepříjemné okamžiky, není divu, že se do našich pocitů k němu prolne odpor a znechucení.

Autodrezura vzešlá z touhy po ocenění, nebo ze strachu, popřípadě z kombinace obojího, mívá dvě podoby: V první řadě se jedná o snahu naplnit přejaté požadavky na to, jací bychom měli být (nebo nebýt). Nebo (zadruhé) si své nároky na sebe promítáme do okolního světa jako standardy, kterým musíme dostát. Tyto standardy nám pak diktují, v jakém stavu musí být náš svět (domácnost, dům, rodina, vztahy, výchova,…), abychom mohli být spokojeni (nebo abychom se alespoň necítili provinile). 

Co vás žene a čí očekávání naplňujete?

Rád bych předeslal, že ani jeden z popsaných motivů na vás nemusí nutně sedět. Otevřeně říkám, že uvedená vysvětlení jsou spekulativní a jako taková mohou být i dost daleko od reality. Chtěl jsem ale na jejich příkladu ukázat, jak hluboké kořeny mohou mít motivy našeho jednání a jak snadno pak můžeme nevědomky zasvětit život neuspokojivému naplňování cizích očekávání. Proto je důležité vždy správně porozumět své motivaci. 

Položte si tedy otázku, co vás žene? Číma očima se díváte, když hodnotíte sebe samu? A čí očekávání se snažíte naplnit, případně odkud (od koho) se tato očekávání vzala? Odpovědi na tyto otázky vám pomohou ujasnit si, zda máte skutečně vztahový problém, nebo spíš problém s životní motivací. 

Oba možné problémy se obtížně řeší bez pomoci zvenčí, proto bych vám vzhledem k jejich komplexnosti doporučil vyhledat odbornou pomoc. Každý z nich ale vyžaduje pomoc úplně jinou. Pokud by se nakonec přece jen ukázalo, že jde čistě o partnerský problém, pak by byla na místě nějaká lehčí forma manželské terapie. Pokud usoudíte, že není vše v pořádku s vaší životní motivací, pak se jedná o téma do individuální terapie, protože v takovém případě to nemá s manželem a jeho chováním nic společného. 

Pakliže je ale pro vás představa vstupu do individuální terapie v tuto chvíli příliš velký krok a raději byste se se sebou nejdříve zkusila “popasovat” sama, doporučil bych vám pro začátek knihu Ladislava Dvořáka: “Obejměte své vnitřní dítě”. Tato kniha (navzdory poněkud přeslazenému názvu) je plná dobře zpracovaných technik, které vám mohou pomoci pochopit,  prozkoumat a případně i změnit, něco z toho, co si z minulosti s sebou nesete a co vás případně doposud stále ovlivňuje.    

Držím vám na této cestě palce!

Michal Mynář

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.