Dobrý den,
již nějakou dobu si uvědomuji svůj problém ohledně „skryté zloby“ – nevím, jak jinak bych tento stav nazvala. Promítá se především ve vztahu s partnerem.
Poslední případ se stal včera – byli jsme s přítelem na večeři, povídali jsme si o možnostech cestování. Já jsem řekla nevědomě něco, co se přítele dotklo. Dal to dostatečně najevo, několikrát i řekl, že se ho to dotklo a že to, co jsem řekla, je ošklivé. A já místo toho, abych se omluvila, jsem neustále říkala, že si myslím, že jsem to řekla správně a že to tak zkrátka je. Vědomě jsem mu ještě více tu danou situaci znepříjemňovala větami typu „ty z toho naděláš“, „no jo, naštvi se ještě víc“, „fakt se nechci dívat na tvůj naštvaný obličej, tak raději běž“…
Vnitřně jsem věděla, že to říkat nemám, ale přesto jsem se tvářila naprosto klidně a dál jsem ho vlastně vybízela k hádce. Přitom mi přítel ještě řekl, že se vždy na něj tvářím, jako že je úplně blbý, že jsem zlá a krutá. A ano, já to sama cítím, že jsem zlá, ale někdy si nemůžu pomoct a pokračuji v tom dál a dál. Samozřejmě že když jsme vyšli z restaurace, tak mi to přítel náležitě vyjasnil, řekla bych, že jsem byla seřvána a poučena o tom, že takového vola z něj dělat už nebudu.
Zkrátka někdy se chovám vědomě zle, skrývám se za nasazenou maskou „ledové královny“, následně mi však celá situace dojde a končí to ve většině případů pláčem a omlouváním se. Nevím, jak to řešit. V čem je problém, proč tyto stavy mám…
Veronika
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za váš dotaz. Moc si cením toho, že nad situací takto přemýšlíte. Píšete o hádkách a potížích v komunikaci s partnerem, o rozporech ve vás. Víte, že něco říkat nemáte, uvědomujete si, že nějaké chování není konstruktivní. Ale děláte to vědomě dál, i když je vám to později líto. V nějaké míře tohle zná asi každý, protože žádný člověk naštěstí není bezchybně rozumný. Jak si ale takovým jednáním nekazit život a neubližovat sobě i druhým? Zdá se mi, že často pomůže podívat se na to, proč vlastně vždycky znovu děláme něco, co dělat ani sami nechceme.
Přemýšlím nad tím, co se ve vás děje, když hádka začne vznikat. Nebo možná než „co“ spíše „jak“ – jak se stane, že se taková situace začne dít. Někomu pomáhá projít si v duchu několik posledních scénářů – a nebo situaci sledovat, když se opakuje. A hodně poctivě sám sebe pozorovat. Co druhý řekl? Co to ve mně vyvolalo? Co jsem pak řekla já – a jaká informace se za těmi slovy vlastně doopravdy skrývala? A jak se asi cítil partner, že na to zareagoval právě takto? Jak informaci mohl dešifrovat on? Takové přemýšlení dá hodně práce – ale často ukáže, jakým způsobem se vlastně tentýž scénář začne rozjíždět a co (nebo jaké pocity) ho vlastně spouští.
U každého to bývá jinak, a jen vy sama poznáte, jak je tomu ve vašem vztahu. Někdy je to tak, že se cítíme na okamžik ohrožení nebo zranění a snažíme se bránit. Nebo vyhrát. Dokázat, že my máme pravdu. Stává se to často tehdy, když se zrovna necítíme úplně v pohodě – a pod tlakem zapomeneme, co je vlastně důležité. V partnerství asi víc než kdekoliv jinde platí, že kdo chce za každou cenu vyhrát každodenní bitvy (ať už mít poslední slovo, nebo se třeba ukázat v lepším světle před druhými), ten pomaličku prohrává vztah. Výsledkem jsou dva vítězové nebo dva poražení. Současně jsme v nejbližších vztazích nejzranitelnější a nejkřehčí. Není neobvyklé, že si partneři před sebou nasazují masku síly nebo tvrdosti, aby sami sebe chránili. K tomu jít do vztahu takový, jaký jsem, je potřeba hodně důvěry, vyrovnanosti i odvahy. Pak však vedle sebe můžeme zdravě růst a být jeden druhému oporou.
Uvažuji také nad vaší „ledovou královnou“. Jak jí vy sama rozumíte? Možná je vám zatím k něčemu užitečná, jen nevíme k čemu. Může vás chránit před zraněním, aniž by si uvědomovala, že v důsledku napáchá více škody než užitku. Kdybyste se s touto částí sebe mohla potkat, co by vám o sobě řekla? Pro někoho je užitečné si skutečně představit nějaký kousek sebe sama odděleně a povídat si s ní, třeba i přímo v krizové situaci: „Tak jsi tu. Vím, že mi chceš pomoct, ale neboj, všechno je v pořádku. Klidně tu pobuď s námi, ať vidíš, že se nic zlého nestane, ale dnes tě nebudu potřebovat.“
A myslím také na přítele. Ví o tom, že vás tyto situace trápí, víte o nich a snažíte se je řešit – dokonce tak poctivě, že píšete do poradny? Mohlo by mu usnadnit vám porozumět, kdybyste mu o tom více pověděla. A třeba by vám i on sám mohl nějak pomoci v komunikaci, když se vám podaří zjistit, co byste od něj v krizové chvíli potřebovala. Mnohdy stačí trošku odlišná reakce od poučeného partnera, aby hádka ani nevznikla.
Určitě se můžete obrátit také na nějakého terapeuta v okolí a prozkoumat situaci společně s někým nezaujatým během osobního setkání.
Přeji vám hodně štěstí ve vztahu i v životě,
Nela Wurmová
