Dobrý den,
trápí mě situace, která nastala mezi mnou a mým bývalým přítelem. Rozešli jsme se před rokem a půl díky tomu, že si našel jinou slečnu. I když jsme se rozešli v dobrém, komunikace mezi námi uhasla. Neměla jsem o něm žádné informace, takřka nic.
Po roce se mi sám od sebe ozval. Dozvěděla jsem se, že se rozešel s onou slečnou a že se k ní nehodlá vracet. Ve mně tato informace probudila touhu vrátit se zpět, ale bála jsem se to dát nějak najevo. Po měsíci psaní jsme se domluvili, že zajdeme ven. Když jsem ho viděla, probudilo se ve mně jakési teplo uvnitř. Procházka byla velmi příjemná a já věděla, že ho chci zpět. Takhle jsme se scházeli další čtyři měsíce a já věděla, že je to něco jiného, než když jsme spolu před rokem chodili.
Najednou bylo víc věcí, které spolu chceme probírat a říkáme si dokonce i tajemství. Přišlo mi, že chce být jenom kamarád a že mě bere za vážně dobrou přítelkyni. Do té doby, než mě pozval k sobě domů. Nalákal mě na posezení s přáteli, jenže celé se to nějak zvrklo. Oba jsme v sobě našli to, co jsme v sobě viděli kdysi před rokem, a došlo k pohlavnímu styku.
A já si teď nevím rady, jestli se ještě jednou snažit a riskovat to, že znovu odejde s jinou, nebo doufat v to, že se opravdu změnil.
Livie
Názor odborníka
Dobrý den, Livie,
s trochou nadsázky se dá říct, že kdo v životě občas neriskuje, ten opravdu nežije. Kdo se bojí přijímat výzvy, které před něj příležitost staví, nedostává se sice tak často do nepříjemností, ale také se mu málokdy stane něco, co by jeho život obohatilo a posunulo dál. A tak „vegetuje“ v nudném rybníčku svého bezpečného života.
Riskovat a přijímat výzvy je pro naplněný život čas od času nezbytné. Bez nových zkušeností, nových impulzů a nových horizontů se lidský život změní v nudný stereotyp. Pravda ale je, že vždy, když se rozhodneme aktivně pro něco, riskujeme neúspěch. Nicméně i takový neúspěch nás obohacuje o cenné zkušenosti. Nedávno jsem od jednoho amerického kouče slyšel větu, která mě oslovila. Říkal, že opakem ke slovu „uspět“ není „neuspět“, ale „nikdy se nepokusit“.
Vy se, Livie, obáváte (podpořena předchozí zkušeností) nejisté budoucnosti vašeho vztahu. V tuto chvíli vám ale nikdo s jistotou neřekne, jak to s vaším vztahem dopadne (pokud se rozhodnete mu dát šanci). Jestliže se zeptáte lidí kolem sebe, dočkáte se pravděpodobně dosti protichůdných ohlasů. Jedni budou tvrdit, že člověk se nemění a že vás k sobě poutá jen nostalgie a zvyk a proto si koledujete o repete. Jiní budou zastávat názor, že díky tomu, co váš přítel za ten rok bez vás prožil, si možná uvědomil skutečnou hodnotu vašeho vztahu a teď k němu přistupuje jinak. Možné je obojí. Pravda ale je, že dokud to nezkusíte, nikdy se nedozvíte, co z toho je váš případ.
Na druhou stranu – ne každou výzvu, kterou před nás život postaví, musíme přijmout, ne každou možnost musíme naplnit. Pokud se takto rozhodneme svobodně a vědomě, je to naprosto v pořádku. Problém je, pokud za nás začne rozhodovat náš strach.
Strach je dobrý rádce, ale měl by zůstat pouze rádcem. Pokud mu dáme příliš velkou moc nad naším životem, uvízneme v síti různých „co, když“ a “coby, kdyby". Pak se zabýváme myriádami možností, které by mohly nastat, a probíráme různé katastrofické scénáře, místo abychom se zabývali tím, co je teď. Je to paradoxní, ale ten, kdo se příliš zabývá budoucností, kontrolu nad ní spíše ztrácí, než aby ji získával. Tento paradox ale začne dávat smysl, když si uvědomíme, že jediný okamžik, ve kterém můžeme něco ovlivnit, je ten přítomný – teď. Důležité a stěžejní je, co se děje a jak jednáme teď.
Ve svém dotazu píšete, že jste byla ráda, když se vám váš bývalý přítel po roce ozval. Když jste znovu navázali kontakt, přála jste si, aby se k vám vrátil. Píšete o tom, že současný vztah mezi vámi je jiný, hlubší – více si povídáte, víc toho sdílíte. Všechno toto na mě dělá dojem, že jste vlastně spokojená. Či že byste spokojená byla, nebýt strachu z toho, že by vás mohl přítel znovu opustit. Je tomu tak?
Když tedy odhlédnete od svého strachu a od nejisté budoucnosti a zaměříte se na přítomnost, jak se ve vztahu s bývalým přítelem cítíte? V čem je tento vztah stejný, jaký býval? V čem je jiný? Kdybyste to, co v přítomnosti prožíváte se svým bývalým, prožívala s někým jiným (s kým nemáte společnou minulost), váhala byste? Co z přítelova přítomného jednání ve vás vyvolává pochyby a strach? Co vás naopak utvrzuje v tom, že se v mezidobí nějak změnil?
Odpovědi na tyto otázky mohou přispět podstatnou měrou k rozhodnutí, co se současnou situací uděláte. Stejně podstatné je ale své radosti i pochyby s přítelem sdílet, protože vy dva jste jediní, kdo má tu moc s budoucností vašeho vztahu něco udělat. Ať už se ale rozhodnete jakkoliv, žádné z vašich rozhodnutí nepovede k pohádkovému konci „…a pak žili šťastně až do smrti“. To je opravdu možné jen v pohádce. Každé rozhodnutí skutečného života je jen branou k dalším výzvám, které život přinese. Jestli jim ale budete čelit spolu nebo každý zvlášť je jen a jen na vás.
