Dobrý den, je mi 29 let.
Jsem vdaná, mám dvouletou dceru, za pár měsíců se nám narodí další dítě (dle plánu).
Vystudovala jsem VŠ, byla v zahraničí. Celou školní docházku jsem procházela s vyznamenáním. Mám smlouvu na neurčito. Nekouřím. Nesnáším nepořádek.
Když mi lékařka řekla, že budu mít potíž s početím dítěte, mamce jsem to zatajila. Nedokázala jsem se přiznat, že možná bude potíž. Nezapadalo to do mého (jinak výborného) prospěchu.
Čekáme kluka – holčičku bych brala jako osobní neúspěch (!?). O těhotenství se s mamkou opět nedokážu bavit, nesdílím s ní radost z pohybů.
Ulevilo se mi, že čekáme kluka – že nikdo nebude zklamaný.
Mám pocit, že jedu dle nějakého receptu na život a ten plním na 100 %. Ale neumím se z vlastního úspěchu radovat. Přesunuji se z cíle na cíl a jen odškrtávám.
V dětství na mě byli rodiče asi strašně nároční, protože mě jejich návštěvy stresují. Předem uklízím, plánuji jídlo a jsem ráda, když odjedou. Ale ráda je opravdu mám. (Bydlím 200 km daleko, ale nikdy mi nebylo líto, že jsem doma nezůstala – snaha vymanit se z jejich kolejí?)
Manželovi neškodné narážky beru jako útok na sebe. Než přijde z práce, snažím se zběžně uklidit rozházené hračky, nádobí. Necítím se dobře, že by mě našel, jak se dívám na televizi, zatímco dítě spí. Je milý nekonfliktní člověk. Dělám si to sama. Proč jsem na sebe tak strašně tvrdá, cítím se pořád v ohrožení, potřebuji slyšet pochvaly – mám nízké sebevědomí?
Bojím se zklamat.
Děkuji.
Mary
Názor odborníka
Dobrý den,
děkujeme za váš dotaz a především důvěru, se kterou se na nás obracíte. Po přečtení vašeho dotazu si říkám, že odpověď na všechny vaše otázky by mohla vydat na delší esej, protože váš dotaz obsahuje spousty informací, dilemat, rozhodnutí a nezodpovězených otázek. Možná se mi nepodaří zodpovědět úplně všechno, ale pokusím se alespoň trochu rozklíčit váš příběh. Pevně věřím, že jen vy sama jste nejlepším odborníkem na svůj vlastní život a má odpověď vám bude menším průvodcem či ukazatelem na vaší cestě životem.
Když jsem se hlouběji ponořil do vašich otázek a vašeho dotazu, velmi mně na povrch vyvstávají vaše slova s předponou ne. Píšete, že něco nesnášíte, nedokážete, nezapadá, neumíte či se necítíte dobře. Říkám si, z čeho všechny tyto vaše obavy vyvstávají a kde se berou. A zcela jistě jste si sama na všechny dilemata i ve svém dotazu odpověděla. Píšete, že na vás rodiče byli v dětství asi velmi nároční, což může být jeden velký zdroj, který si přenášíte i do svého vlastního vztahu či života. I když si uvědomujeme chyby svých rodičů a říkáme si, že nebudeme jako oni, tak nevědomě se nějakým způsobem jejich vzorci chování přibližujeme a můžeme se chovat úplně stejně. Možná by bylo vhodné si o tom s rodiči promluvit, píšete, že vás jejich návštěvy velmi stresují a společnou diskuzí o vašich pocitech by se vám mohlo velmi ulevit.
Ve vašem dotazu velkou část věnujete vašemu těhotenství. Zmiňujete, že byste brala jako osobní neúspěch a zklamání pro všechny, pokud byste čekala holčičku. Říkám si, z jakého důvodu, by to byl osobní neúspěch, co by se stalo, kdyby to byla holka? Píšete, že jste to mamce zatajila, zkuste si představit, jaká by byla její reakce? Z vašeho dotazu mám pocit, jako kdybyste žila život někoho jiného, skoro jako kdyby vám někdo dal nějaký seznam všech úkolů a představ a vy jela podle předem nastaveného harmonogramu.
Myslím si, že by bylo dobré, abyste začala žít svůj vlastní život, podle svých vlastních představ, přání a osobních cílů. Můžete začít úplnými maličkostmi, třeba si nalezněte nějakou zálibu, kterou jste nikdy nedělala, a nikdo vám o ní neřekl a sama vědomě svým vlastním rozhodnutím ji začala vykonávat. Pokuste se radovat z maličkostí všedního dne a nikde není psáno, že když vám není dobře, že musíte uklízet a o všechno se starat. Dostávám se k bodu, že by bylo fajn si o všem promluvit i s vaším manželem a pokusit se mu nastavit zrcadlo, jak se cítíte, co prožíváte, myslím si, že manžel by vám mohl být dobrou oporou a pomocníkem.
Ptáte se nás, zda máte nízké sebevědomí. Na tuto otázku nedokážu zcela odpovědět, protože vás neznám a těžko z vašich informací budu dělat nějaké závěry. Pokud budete mít zájem, můžete využít služeb nějaké psychologa či psychoterapeuta, který se nachází ve vašem okolí. Myslím si, že by vám nějaká služba odborníka mohla poskytnout spousty odpovědí na vaše osobní otázky. První krok jste už dávno udělala. Především si svá dilemata začínáte uvědomovat a tím je postupným způsobem upravovat k obrazu svému.
Držím vám palce.
S pozdravem,
Filip Brož
