Dobrý deň,
môj problém je trochu zložitý, pokúsim sa ho čo najlepšie opísať…
Už v detstve som prišla na to, že základom úspechu je vytrvalosť. A vytrvalosť je obzvlášť dôležitá pri type projektov, ktorým som sa začala ako dospievajúca venovať. Píšem literatúru nekomerčných (= tj. prakticky nevydateľných) žánrov, venujem sa vedným odborom, a popritom aj umeleckej činnosti. Moje ciele sú značne dlhodobé, mnohoročné záležitosti.
Už v puberte som bola hrdá na to, že ma nadšenie na jednotlivé projekty neopúšťa, že ja trpezlivo pokračujem v práci a vyčkávaní, kým moji spolužiaci počas rovnakého obdobia stihli desaťkrát zmeniť účesy, frajerov aj svetonázory. Som skôr konzervatívne ladený človek a byť dlhodobo verný jednému projektu, presvedčeniu, človeku a podobne som vždy považovala za správne.
V dospelosti však prišiel problém. Na úspechy som musela čakať ešte dlhšie, než som predpokladala, a zdesene som zistila, že keď sa napokon dostavili, necítim pri nich už žiadnu radosť. Osem, desať rokov som sálala nadšením pre nejakú vec a usilovne som drela, aby som tesne predtým, než prišlo zaslúžené ovocie, zhrozene zistila, že mi na tom už nezáleží. Niekedy som vyhorela už niekoľko rokov pred cieľom a v práci som pokračovala iba zotrvačnosťou, inokedy sa úspech s nadšením minuli doslova o chlp – možno o pár mesiacov. No zákonite sa minuli vždy.
Predtým tam skutočné nadšenie bolo, to som videla už len z vlastných reakcií na čiastkové úspechy či dokonca vidiny čiastkových úspechov. Tesne pred cieľom však zmizlo. Všetko, čo som chcela dosiahnuť a na čom som toľko rokov usilovne pracovala – publikácie, nájdenie priateľov, dobré zamestnanie – prišlo z môjho pohľadu až príliš neskoro, keď už bola všetka túžba preč a zostalo len nesmierne prázdno.
Nechápem, ako som toľko rokov dokázala odolávať nulovej podpore až nepriazni okolia, posmechu, odhovárania, nezáujmu, aby som sa napokon tesne pred cieľom zlomila sama. Som zhrozená sama zo seba, že napokon ani ja nedokážem byť emocionálne verná a večne nadšená. A hlavne – neviem, čo si počať s takýmto životom. Táto strata schopnosti sa radovať z krvopotne dosiahnutého úspechu totiž postihuje zákonite úplne všetko, za čím sa ženiem – a tým pádom neexistuje žiadna motivácia hnať sa za ďalšími vecami.
Viem si síce rozkázať a robotu dokončiť aj po strate nadšenia, ale načo, keď z úspechu nebudem mať žiadnu radosť? Jediné, čo mi napadá ako možné riešenie, je pokúsiť sa urýchliť úspech, aby neprišiel až po vyhorení – ale to sú naozaj veci, ktoré rýchlejšie nejdú. Už teraz pracujem na 120 % a zďaleka nie všetko záleží na mne. A svojich spolupracovníkov predsa nemôžem poháňať do zrýchlenia tempa, aby sme stihli môj zápal pre danú vec.
Týmto poznaním sa mi doslova zrútil svet. Bola som pripravená pracovať akokoľvek dlho a akokoľvek vytrvalo, ako len bude treba pre ten výsledný pocit spokojnosti. So stratou záujmu som však pri svojich plánoch nikdy nepočítala. Ako donútiť k spolupráci taký nespolupracujúci prvok, ako sú vlastné emócie?
Anna
Názor odborníka
Milá Anno,
dovedu si představit, jaké pocity můžete mít, když se vám zdá, že se vám zhroutil svět. Píšete, že tímto katem vašeho usilování a přerušení vaší cesty je poznání. Poznání je tvrdý učitel, ale myslím, že v zásadě vždy náš pomocník. Dává nám možnost se zorientovat, přehodnocovat a měnit. Aniž bych chtěl popírat či opomíjet vaši bolest a jen vše přerámovat do pozitivna, přesto si myslím, že jste na důležité křižovatce, která vám umožní opustit systém, u nějž máte ověřené, že nevede k tomu, co sliboval a po čem toužíte.
Asi teď vnímáte spíše to, že se něco nepovedlo a nedaří. V tuto chvíli možná potřebujete nějak vstřebat svou ztrátu představy o svém životě, o úspěších a mít pro to vnitřní a vnější podporu. Poté je také možné klást si otázky, proč byl vůbec „vnitřní systém“ takto nastaven a jak ho můžete měnit, aby v něm byla spokojenost prožívána reálně a nejen jako vidina po splnění řady podmínek.
Přijde mi, že máte spokojenost úzce svázánu s úspěchy. Úspěch je možná jakási legitka, kdy se smíte radovat, jinak „musíte dřít“. Kde se vzalo toto přesvědčení a tento přísný vztah k sobě samé? Věnováním se vytrvalému úsilí možná nevěnujete pozornost něčemu jinému. Ve vašem příspěvku mě zaujalo hodně to, o čem nepíšete, co je někde v pozadí – jak vypadají vaše vztahy, jak jste na tom s láskou, přátelstvím? Je možné, že se ptáte na jedinou problematickou oblast a ve všem ostatním jste spokojená, ale také bývá časté, že orientace na úspěch je náhradním tématem, když se člověk necítí milován. Úspěchy přeci jen můžeme trochu ovlivnit, kdežto ve vztazích jsme vydáni silám, kde kontrolu nemáme zajištěnou – a jak správně zjišťujete i na jevišti úspěchu – ani od sebe samého.
Co vše vám dává pocit, že jste úspěšná? Jak je to důležité pro vaši identitu a také integritu? Možná máte nyní možnost dívat se jiným směrem a sledovat, zda můžete udělat něco pro méně podmíněnou lásku k sobě, abyste mohla mít dobré pocity i z jiných věcí než úspěchů a abyste mohla objevit, kde všude můžete cítit spokojenost.
Možnost vidět, že jste v řadě věcí jako ostatní, považuju za dar a za opuštění iluze, které o sobě máme. Podle mě je úspěchem to, když se učíme ze svých zkušenosti a na jejich základě pokračujeme po své životní cestě třeba jiným směrem nebo jiným způsobem.
Ukázalo se, že úspěch vlastně není tím cílem, protože radost se takto nedostaví. Je to v tom možná i určitá míra sebetrestání – když může přijít radost, nemá dovoleno zaplavit vaše srdce. Pomohlo by vám najít podobu toho „mechanismu“ v sobě a pak k němu najít nějaký (laskavý) postoj, přijmout ho a tím mu umožnit se proměnit.
Myslím, že vnější rovina vám nyní nabídla zrcadlo té vnitřní. Chápu, že je to jiný obrázek, než jste chtěla vidět a rozumím tomu, že frustrace, zklamání a vztek mohou plnit vaše nitro. Také však věřím, že se toto poznání může proměnit v lásku a větší přijetí sebe. Držím palce, abyste nemusela své emoce jen „ovládat“, ale jim naslouchat, učit se od nich a obejmout je.
Aleš Borecký
