Se svým manželem jsem celý život, máme dvě dospělé děti. Manžel má kromě zaměstnání koníčka, kterému se intenzivně věnuje od mládí. Když byly děti malé, někdy jsme měli konflikty ohledně toho, že dává přednost svým zájmům před rodinou. Občas to pro mě bylo těžké, ale z mého pohledu jsem ho i přes tyto výtky podporovala. Zhruba před dvanácti lety přišla nevěra včetně toho, že se zamiloval.
Náš vztah se ocitl ve velké krizi, která trvala rok a byla pro mě velmi náročná. Velmi jsem se snažila vztah zachránit a všechny výtky, které ke mně měl a kvůli kterým údajně došlo k jeho nevěře, jsem se snažila napravit. Tvrdil, že hlavní důvod jeho krize byl v mém nepochopení jeho zájmu.
Vztah začal znovu fungovat a já jsem měla pocit, že jsme oba rádi, že jsme spolu zůstali. Děti odrostly, já jsem se začala věnovat svým koníčkům a měla jsem pocit, že s manželem hezky fungujeme. Podporovali jsem se ve svých zájmech, dělali si čas i pro sebe a z mého pohledu fungoval i intimní vztah. Nicméně před dvěma lety došlo opět k nevěře a já se znovu snažila vztah zachránit. Po dvou letech jsem ovšem zjistila, že rány jsou velmi hluboké, že je narušena má důvěra, že stále myslím na to, že byl s někým jiným.
V tuto chvíli jsme se rozhodli pro odloučení s tím, že budeme řešit každý sám sebe a dál se uvidí. Jenomže já jsem docela zhroucená. Mám pocit, že jsem o všechno přišla. O rodinu, o blízkého člověka, o zázemí… Ale zároveň velmi důležitá je pro mě věrnost, důvěra, pocit že jsem milovaná. Co dál? Jak se dostat do stavu, kdy člověk uvidí věci jasněji? Jak se vyznat v tom, jestli člověk dělá dobře?
Alena, 52 let
Názor odborníka
Rozchod po tolika letech manželství není jen konec vztahu. Je to otřes našich základů – každodennosti, jistot, dalšího směřování. Rozpad dlouholetého vztahu zasahuje víc než jen naši partnerskou rovinu. Dotýká se celého vnitřního světa: pocitu bezpečí, vztahu k sobě, k druhým, k minulosti i budoucnosti.
Zprvu často v takových situacích nevíme, čeho se chytit. Prázdno. Ticho, které netiší, ale bolí. První reakcí bývá často snaha najít odpověď hned, snaha zbavit se úporné bolesti. Rozsoudit. Rozhodnout. Jenže když jsme citově zhroucení, odpovědi často nepřicházejí. A pokud ano, nejsou trvalé. Mění se s každým dnem, s každou vlnou emocí.
V terapii v těchto chvílích nezrychlujeme. Nepřeskakujeme bolest. Díváme se na to, co v ní leží. Často tam nalezneme nejen smutek, ale i únavu z letitého přizpůsobování, dlouhodobého napětí, ústupků. Najednou se do nás propíše vše, co jsme možná cítili už dřív, ale nechtěli (neuměli, nemohli) jsme to vidět, vyjevit.
Nechtít po sobě jasnost příliš brzy
Jasnost nepřichází na povel. Nevznikne z tlaku. Přichází postupně – když si dovolíme být pravdiví. Když nehodnotíme sami sebe za to, že se teď necítíme silní. Když nečekáme, že hned poznáme, co dělat. Možná není třeba hned vědět, co dál. Možná stačí začít zkoumat, co už nechceme dál žít. Co už je za hranou. Co jsme zkoušeli mnohokrát – a stejně to nevedlo ke změně. A pak se můžeme začít ptát:
- Co vlastně nyní potřebuju, aby mi nebylo ještě hůř? Aby mi bylo o kousek lépe?
- Co je pro mě nyní opravdu důležité?
- Kde v sobě najdu bezpečí, když zažívám nejistotu venku?
- Kde ve vztahu ještě moje hodnoty „žijí“ – a kde už ne?
Pokud jsou naší vnitřní kotvou věrnost, důvěra, blízkost, pak mají právo být viděny a slyšeny. Někdy není třeba vědět hned, co dál. Stačí poznat, co už dál nechceme. Co bolí příliš. Co je v rozporu s tím, co je pro nás důležité. A právě tyto hodnoty mohou být vodítkem na cestě. Ne pro partnera – pro nás.
Mohlo by vás zajímat
Jak se vyrovnat s nevěrou
Partner vás podváděl. Víte, že rozchod nechcete. Ale jste plní emocí a zmatku.
Přečíst článekJe nyní v tom, co žijeme, pro tyto hodnoty prostor? Pokud ne…, mohu je zažívat jinde? (V jiných rolích ve svém životě? S dětmi? S kamarádkou?) A jak tyto hodnoty mohu vnímat i sama vůči sobě – třeba v tom, jak o sobě přemýšlím, jak se k sobě chovám, co si dovolím a jak dávám najevo, co už dál nechci?
Dělat „dobře“ neznamená nebýt zraněná
Někdy máme pocit, že když jsme v pochybnostech, děláme něco špatně. Ale právě pochybnost může být výzva k citlivosti. Zastavení. Hledání pravdy. Dělat „dobře“ v takové chvíli nemusí znamenat muset se rozhodnout. Může to být:
- Naslouchat sobě, potřebám svého těla.
- Nebýt na sebe přísná.
- Dovolit si být v „nevím“, dát si čas.
- Věřit, že tělo a vnitřní části nás samotných si postupně začnou říkat o to, co potřebují.
Namísto snahy „dělat to dobře“ může být hojivější položit si otázku: Co už dál nechci? Co mě zraňuje? Kde se nezrazuji? A někdy to nejdůležitější, co pro sebe můžeme udělat, je umět si říct o pomoc, nepřekračovat znovu a znovu své vlastní hranice.
Nepopírat, co cítíme, jen abychom neztratili vztah, který nás zraňuje. Umožnit si prožívat smutek, který může být důkazem, že nám na vztahu opravdu záleželo. Dovolit si malý okamžik, kdy se nezlobíme za to, že to bolí. Kdy jen v tichu dýcháme s vědomím: Tohle je těžké. Ale možná právě v této chvíli začínám být zase více sama sebou.
Nové já
Když člověk zůstane sám, někdy se vynoří otázka: A kdo vlastně jsem, když už nejsme „my“? A odpověď nevzniká hned. Může se vynořit pomalu. Ale právě teď může být čas, kdy sama sebe poprvé opravdu uslyšíte. Ne přes filtr vztahu, ne přes potřeby druhého. Ale napřímo.
Kdy si dovolíte obnovovat kontakt se sebou bez potřeby být „dost dobrá“ pro druhé, bez povinnosti být „ta silná“. Kdy si dovolíte být. Jen tak. Možná právě v této fázi, kdy na svojí cestě nevidíme dál než krok před sebe – plné bolesti, ale i pravdivosti – začíná něco nového. Ne jako útěk. Ale jako návrat k sobě. Co může v takových chvílích pomoci?
- Dovolit si truchlení. Není potřeba spěchat. Rozchod je ztráta, i když jsme si ho sami zvolili. Smutek je přirozená součást procesu.
- Rozlišovat pocity viny od odpovědnosti. To, že vztah nevyšel, neznamená, že jste selhala. Odpovědnost za dynamiku ve vztahu je vždy na obou stranách.
- Dopřát si podporu. Ať od blízkých přátel, terapeuta nebo podpůrné skupiny. Mluvit o bolesti může být cestou ven z izolace.
- Naslouchat svému tělu. Napětí, úzkost, únava – to všechno jsou signály. Vaše tělo ví, co potřebuje. Jen jsme se ho často odnaučili poslouchat.
- Vytvářet nové kotvy. Malé rituály, drobné radosti, chvíle klidu. Nepřijdou hned – ale mohou začít klíčit.
