Mám čerstvě sedmiletou dceru jménem Eliška. Rád bych se zeptal na dvě věci. Eliška má velmi bujnou fantazii a v jednom tahu si vymýšlí (ve školce má kamarádky, které procestovaly svět a stalo se jim vše možné i nemožné). Já k tomu mám dost rozpačitý postoj.
Když ji přímo konfrontuji (kdyby u tebe ve školce nějaká holčička umřela, tak bych to určitě věděl, nevymýšlíš si?), tak mi je schopná odvětit nevymýšlím, podívej se mi do očí a uvidíš, že nelžu. Eliška je velmi chytrá, pohotová, možná lehce hyperaktivní s potřebou pořád něco říkat – což bych rád zdůraznil, protože ona vážně nezavře pusinku.
Další věcí je, že v kontaktu s ostatními dětmi je často nenechá být chvíli na pokoji. Má neustálou potřebu je pošťuchovat, ať už verbálně či nonverbálně. Zde také nevím, jak jí to vysvětlit. Říkám jí pořád dokola: když se něco nelíbí tobě, tak to nedělej ostatním, nebo: buď na ostatní hodná a oni budou hodní na tebe.
Jenže Eliška mi pohotově vysvětlí, že Lucinka ji bouchla, Kamilka se jí posmívala, Anežka jí vzala pastelku… načež já s argumentem a není ti divné, že se k tobě všichni chovají takto, nechceš hledat příčinu u sebe nemám šanci uspět a nic lepšího mě bohužel nenapadá.
Martin, 35 let
Názor odborníka
Milý Martine,
díky za váš inspirativní příběh. Zdá se, že Eliščino vyprávění jednoduše odráží její vnitřní svět. Má prostě parádně rozvinutou fantazii a to k jejímu věku patří. Píšete, že jste z toho trochu v rozpacích – i to je naprosto pochopitelné.
My rodiče si většinou přejeme, aby se naše dítě chovalo takzvaně normálně, podle pravidel, abychom věděli, že je v pořádku. A smyšlené historky do tohoto scénáře moc nezapadají, třeba už proto, že u sourozence nebo u dětí kamarádů se s tím v takové míře nesetkáváme. Každé dítko je jiné a Eliška (podle toho, co můžu tušit) bude extravertní, komunikativní dítě, které má rádo společnost.
Je stále ve věku, kdy mysl funguje tak nějak magicky – někdy se tomu říká fáze magického myšlení. Dítě má prostě nějaká přání, obavy, představy a může pro ně být těžké je odlišit od reality. Z toho, co píšete, nemám pocit, že by vám dcera nějak účelově lhala. Spíš prostě odreagovává nějaké své pocity.
Pocity a potřeby
V dalším kontextu, jak píšete, že pošťuchuje ostatní a říká, že oni pošťuchují první, se nabízí jako téma potřeba pozornosti. Jako by Eliška potřebovala, aby ji někdo politoval, pohladil, pochoval, aby si jí někdo všiml. I když to třeba situace viditelně nevyžaduje. Nevidím hlouběji, ale vy vidět můžete. Rodiče vždycky znají své dítě nejlépe a někdy stačí, když je popostrčí náhled zvenku.
Co říkají učitelky ve školce? Co širší rodina, kamarádi? Možná pro vás můžou mít nějaký zajímavý postřeh, impuls, náhled. Co by tak Elišce mohlo chybět? Zkuste si představit, že jste v její kůži. Co cítíte? Zkusím vám teď nabídnout několik témat, která se v jejím věku u dětí objevují, ale rozhodně je neberte nijak absolutně – vycházejí z obecné zkušenosti, ne z vašeho příběhu.
Děti různě silně prožívají pocit:
- že můj prostor zabírá sourozenec
- že jsem v něčem horší než ostatní, že mě tak často nechválí (rodiče, učitelky, prarodiče atd.)
- že na mě rodiče mají málo času, málokdy mi věnují plnou pozornost
- že doma je dusná atmosféra, rodiče mají dost práce sami se sebou
- neumím si najít své místo v kolektivu, jak mám ostatní zaujmout?
- nelíbí se mi tam, kde jsem (ve školce, ve škole, na kroužku), ale nechci dělat problémy, mám strach to říct
- nudím se: to, co zažívám, už znám a potřebuji jít dál
Když to shrnu, mám dojem, že se vůbec nejedná o nějaké lhaní, spíš o klikaté vyjádření nějaké potřeby, kterou Eliška nedokáže dát najevo jinou cestou. Do určité míry je normální, že má dítě bujnou fantazii a vypráví neuvěřitelné historky. Normální je i to, že zkouší hledat chybu v okolí.
Jak s dcerou mluvit?
Pokud je to pro vás snesitelné, můžete zkusit ty fantazie prostě přijmout, nehodnotit je, spíš zrcadlit: vlastními slovy dítěti říct, co jste právě slyšel, jak jste to pochopil. Uvidíte, jestli se něco změní. Někdy stačí právě to, že to nehodnotíte, nezpochybňujete ani neschvalujete, jen prostě vyslechnete.
A pokud jde o hledání viníka, je to podobné. Není třeba být soudcem, zvlášť tehdy, když mluvíte o něčem, co se stalo ve školce a nemusíte to řešit teď a tady. Zkuste to vyslechnout, shrnout, co jste právě slyšel, a nechat to tak. Nemyslím tím potvrdit, že je chudinka a zachovala se dobře, jen to prostě nesoudit. Třeba jde právě o ten pocit, že Elišku s důvěrou vyslechnete.
Můžete se i zeptat, jak se cítila a jaký má vztah s těmi, o kterých mluví. Pro děti v sedmi letech je ještě dost těžké chápat některé sociální situace a vyznat se ve svých pocitech. Můžete jí pomoct: ptejte se jí, co cítí, co cítila, když se to dělo. Jako by bylo jedno, jestli říká pravdu nebo ne. Protože v ten moment o to nejde, jde o to, co je mezi řádky.
Využívejte celý web.
PředplatnéZbytek je pak na ní. Pocit, že mi někdo důvěřuje a já si přitom vymýšlím, je i pro děti dost nepříjemný.
Jednoduchá věc na konec. Dobré rady najdeme sami v sobě. Když se do toho vžijete a budete upřímný sám k sobě, ke svým pocitům a zkusíte zapomenout na to, co se říká, že se má, uvidíte hodně.
Kolikrát i my dospělí používáme úplně stejné scénáře a vzorce, když jsme v úzkých a potřebujeme se „zahojit“. A nejlepší náplastí je plná pozornost někoho, koho milujeme. Stačí pár minut denně, kdy má dítě pocit, že je tady někdo jen a jen s ním a pro ně, a všechno hned funguje jinak.
Přeji vám i Elišce otevřenost a důvěru!
Milena Kutláková Nováková
